MSC Preziosa 17. 7. 2026 – 28. 7. 2026

Nazdáááááár, vítejte u třinácté lodní dovolené. K tomuto číslu vám něco povím – hromada lidí je pověrčivých a myslí si, že když tohle číslo vynechá, tak se vyhne smůle. Tak to my si teda nemyslíme, my se s radostí nacpeme na loď na naši třináctou lodní dovolenou. Jo a nalodění je v pátek, aby nám to hezky vyšlo. A aby toho nebylo málo, tak je na 13 dní.  

Historie této dovolené se začala psát loni na předchozí dovolené, kde jsme původně chtěli jet letos jinam. Jenže daná destinace je pro naši lodní společnost nová, a tak nejdřív čekali, jak dopadnou první zkušební plavby, než začnou prodávat zájezdy ve velkém. Proto se nyní dočtete o výletu do země, kde rozhodně nejsme nováčky. Já tam pojedu už podruhé a Dvojka tam jede už potřetí.

Zároveň se od začátku roku řešil cirkus. Nemyslím ten doma, v práci nebo v centru města. Myslím ten akrobatický, kam Dvojka občas vyráží na návštěvu a kam mě většinou nebere. Výjimka byla Andora, kam mě laskavě vzali. Už se ale nedočtete o tom, jaká byla představení ve Vídni, kde byli nejméně 2x beze mne a jaké to bývá v Praze, protože tam mě taky neberou. Ne, že bych si stěžoval, ale měli by si sakra uvědomit, kdo je tady hvězda a chovat se trošku lépe.

Každopádně bylo zjištěno, že letos je v Berlíně oblíbený cirkus s představením, které se bude odehrávat pouze a jenom tam. Původně bylo v plánu, že se tam sjede na otočku, jako se jezdí do Vídně (jooo, beze mě). Jenže pak nějak nebyl čas, tak se nakonec rozhodlo, že se před naloděním zastavíme v Berlíně a mrkneme na cirkus. Lodíme se v Hamburku, takže to není zas tak hrozná zajížďka. Domácí sehnal lístky na cirkus, ubytování a parkování v Berlíně a vyrážíme o den dřív, abychom se trošku zkulturnili.

O víkendu před odjezdem mělo proběhnout balení vybavení. Vzhledem k zastávce na cestě bylo třeba plánovat, jak se zabalit, aby nemuseli na jednu noc tahat obří kufry určené na loď a ještě aby měli oblečení na loď, protože tam kufry dostanou až po večeři. Takže zase jedou se 4 kufry…. To jsem zvědavej, jak to dají příště, kdy budou muset letět….  Každopádně o víkendu se objevil pouze výběr bot a nějaké kosmetické a drogistické zboží, ale oblečení ani kufry se neobjevily. Jako by se nikam nejelo. Nevím, jestli to bylo tím vedrem nebo pohodlní.

Během prvních dvou dní nového týdne taky nic, jen povídali, co si asi tak zabalí a jak to zorganizují. Až den před odjezdem, se něco začalo hýbat. Dopoledne začalo mírné navýšení objemu pochůzek po bytě a už v poledne se objevily kufry k nacpání. Vzhledem k tomu, že se balili na jednu noc v hotelu, na cirkusové přestavení, na dva přejezdy, na den na lodi bez velkých kufrů a pak na 12 dní na lodi, tak jsem koukal, jak to mají na salámu. No každopádně večer už to vypadalo, že se někam druhý den ráno pojede. Až po večeři si Nosič vzpomněl, že si vůbec nevzal žádné oblečení do deště a zimy, která nás čeká. Takže šel hledat nějaké to teplejší oblečení a bundu.

Den 1 – Cirkus v Berlíně

Měli jsme vyrazit ráno, už někdy kolem 8 či 9 h. Jenže pak se Dvojka podívala, jaké bude počasí v Berlíně a rázem je přešla chuť tam pochodovat. Na odpoledne tam bylo plánovaných 30 stupňů. Kdo byl někdy v této teplotě ve městě, tak ví, že není o co stát. Takový den se ve městě tráví nejlépe v nákupáku nebo jiném chlazeném prostředí. A protože to se Dvojce nechtělo, tak se rozhodli, že vyrazíme až v 11 h. Dvojka si ze zbytků připravila malou svačinku, dobalila drobnosti, nacpala auto a dle plánu jsme vyrazili. Hned u Chodova byla situace velmi zajímavá, protože tam opravují křižovatku, takže tři pruhy jsou svedené v jeden a je to tam trošku na palici. Průjezd Prahou dopadl rozumně a s radostí jsme se vydali vstříc pohodlné jízdě na dálnici. Cestou byla naplánovaná zastávka na levné benzince nedaleko 74. km dálnice D8. Cesta k ní se taky opravuje, takže tam je střídavý provoz, což nebylo to nejhorší. To nejhorší jsme zažili u benzinky: auta, dodávky, dodávky s autonávěsy a kamiony tam stály ve 3 pruzích a blokovaly příjezdové cesty k benzince. Zrovna moc to neodsýpalo, takže jsme se rozhodli, že holt zaplatíme o 250 Kč víc za nádrž, ale že neztratíme hodinu času. A protože se nám nechtělo zúžením, tak jsme to vzali kousek dál podél dálnice a až pak se připojili. Bohužel tím jsme minuli jedinou další benzinku v ČR, která tam byla. Pak už bylo jen DE. Protože až do Berlína bychom to nedali, Dvojka dumala, kde levněji natankovat. Napadlo je, že Elbe Park by nemusel být cenově špatný. Jenže to by museli zvládnout tam sjet a ne jen profrčet kolem. Zjevně Dvojku víc zaujala debata o tom, proč jsou všude omezující značky na 100 km v hodině a proč se tak plazíme. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál. Cesta do Berlína byla jízda o 2 rychlostech: 80 km bylo asi na 30 % cesty, pak byla povolená 100 nebo 120 km na asi 60 % a zbylých 10 % jsme mohli jet podle nás. Takže jestli se někdo těšíte, že si v DE pořádně zajezdíte, tak vězte, že už to není, co to bývalo. Nakonec jsme sjeli na benzinku u nějakého nákupního areálu, kde byly burgrárny a nějaké obchody. Plán byl natankovat a odběhnout si. Bohužel toalety nefungovaly, takže místo pár centů za toalety přejela Dvojka do burgrárny, kde si dala celé obědové menu, aby si mohli odběhnout. Do Berlína se nám podařilo dorazit v klidu a pohodě a začala větší sranda – hledání vjezdu do parkoviště. Dvojka si objednala hotel Grand Hyatt v historickém centru, kde je možné zaparkovat v podzemních garážích. Akorát že jsme nevěděli, kterým vjezdem. Od jednoho vjezdu jsme radši přejeli k dalšímu, který byl blíž hotelu. Pak jsme tam hodili auto, vzali jeden z kufrů a hurá do hotelu. Vchod do hotelu byl přímo z podzemních garáží, což se v tom horku velmi hodilo. Aspoň je auto kryté a nebude vysmažené na zítřejší jízdu.

Na hotelu mají krásné dřevěné ozdoby a když jsme obdrželi vstupní karty na pokoj, velmi se nám líbily – byly také dřevěné. Tedy aspoň se tak tváří. Dvojka se trošku osvěžila a pak začala druhá sranda – zjišťování, jak funguje zdejší koupelna. Pokoj je řešen velmi inteligentně i když netradičně a to se velmi líbilo. Kde však nastal trošku problém byla vana/sprchový kout. Mají to vymyšlené tak, že v kostce, která je pro vodní zábavu, je vzadu u zdi obří vana. Tam je kohoutek na vodu bez ovládání a pak je z boku ještě sprchová hlavice. Další sprcha je vně vany, vedle ní. Mezi vanou a sprchou se nacházejí 3 otočná ovládání – dole je teplota, to jsme poznali hned. Pak byl uprostřed křížový ovladač a nahoře taky. Naštěstí se zkoumáním povedlo zjistit, že tím horním se přepíná, kde to má téct (byly tam piktogramy) a prostřední spouští vodu. Takže po úspěšném osprchování jsme se vydali do cirkusu, který je kousek do hotelu.

Dvojka už na pár představeních Cirque du Soleil byla, takže ví, že jsou velmi dobří v míchání akrobacie, triků a technologií. V některém z přechozích popisů to určitě najdete. Ostatně do dneška povídají o tom, jak ve Vídni viděli tvorbu obrazců ve vodní stěně, jenže tam mě nevzali. Každopádně tady to bylo velmi fascinující. Prostor je klasické velké 5patrové divadlo. Do něj vsadili svoje představení, které tu hrají už od loňského listopadu a konec zatím není určen. V představení se jedná o putování za peříčkem/paraplíčkem pampelišky do různých světů. A nejvíc fascinující je, že tam sedíte ve 4. řadě, koukáte na to, co se děje a nechápete to. Najednou se objevují věci a lidi a pak zase mizí. Chápete, že v době hologramů je možné všechno, ale jak proboha udělali to, že se tam najednou ta věc zhmotní nebo že původně průhlední/hologramoví lidé najednou vyběhnou před vás…. To je otázka. Každopádně se mi to moc líbilo a Dvojka pak něco povídala o uplácaných pacičkách. Dokonce tam nad námi přešel provazochodec, hopsali nad námi na látkových a šňůrkových popruzích, a dokonce jedna z účinkujících se dotýkala některých diváků, jak visela hlavou dolů. No, zážitek. Při odchodu si Nosič pořídil nějaké blbinky (svítící hopík, info brožuru a tašku), protože oblečení tentokrát nebyla naše krevní skupina.

A pak jsme jen přešli pár minut na hotel a chtěli jít spinkat. Velká zábava nastala u zjišťování, jak tady funguje světlo. Bylo totiž zjištěno, že buď svítí všechno, nebo nic. Bohužel tím, že mají postupné ztlumování a vypadalo to, že někde něco bude svítit, tak když jeden člen výpravy zhasnul v chodbě a přešel do pokoje, zatímco jiný člen seděl na toaletě, bylo to vtipné. Pak se tu osahávaly zdi a bloudilo, aby se někde rozsvítilo. Naštěstí to nějak dopadlo, jeden se zavrtal pod povlak na deku a druhý pod deku a šlo se spát. Jo, zase dostali jednu deku a zase to vyřešili po svém. To jsem zvědavý, jak to bude na lodi.

Počasí: Ráno při odjezdu nám smažilo, takže jsme nastavili klimatizaci v autě. Průměrně bylo něco kolem 30 stupňů a teplo.

Kroky: 7 990/6 340

Den 2 – cesta na loď

Ráno se vstávalo v 6 hodin, což je na dovču brzo. Jenže když jste uprostřed Berlína v pátek ráno a v 11 máte být u lodi v Hamburku, tak to jinak nejde. Na snídani byla už tři minuty po otevření restaurace fronta. Za chvíli jsme zjistili, že je to proto, že je každý člověk/pokojík usazován k určitému stolečku. Následně přišel objednávač tekutin (káva nebo čaj) a byl vznesen dotaz, zda chceme něco z menu. Zatímco Řidič byl pryč, tak Nosič si objednal míchaná vajíčka bez sýru a bez papriky. Nabídka jídla na hotelu byla skvělá a největší úspěch měla žemlovka. Ale ne ta naše obyčejná ze starých rohlíků, jablek a rozinek. Tahle byla z jemnějšího pečiva, opečeného na másle, proložená malinami a čokoládou a posypaná borůvkami a ostružinami. Po nacpání se šla Dvojka dobalit a zjistila, že venku jemně prší. Pak se odhlásili z hotelu, zaplatili parkovné a vyrazili jsme směr Hamburk.

Těsně za hranicemi města jsme zastavovali, protože jako tradičně bylo nutné odpustit ranní čaj. Pak už jsme najeli na dálnici a letěli něco mezi 90 a 160 km. Byla to spíš taková brza – plyn, než úplně plynulá jízda. Někdy za to mohli předjíždějící bydlíci a kamiony a jindy za to mohly značky, které stahovaly rychlost až na 80 km. Cestou jsme ještě zastavovali, protože proč si to neoznačkovat…. Po třech hodinách jsme dorazili do Hamburku a snažili se prokličkovat k molu, ze kterého odplouváme. V jedné zatáčce, za kterou následovaly semafory nám autíčko ukázalo, že nové technologie, které máme, jsou užitečné. Najednou auto před námi zastavilo, protože se leklo červeného semaforu, který svítil u odbočovacího pruhu a byl asi o 5 m před naší červenou, která byla směrem rovně. Kdyby nám na to auto nehamstlo, tak jsme v něm, protože nás nenapadlo, že ten idiot zastaví uprostřed silnice. Cuklo to s námi, byl slyšet ošklivý kovový zvuk a vrzání všeho, co pobíralo/uvolňovalo nakumulovanou kinetickou energii a mě zavalila kabelka (asi 3kg). Dvojka byla zticha, stejně jako motor zastaveného auta, jak byla v šoku, ale nakonec jsme to nějak rozdýchali a pokračovali v jízdě. Šťastně jsme dojeli do přístavu, byli pochváleni za hezké parkování, odbaveni parkovacími asistenty, odevzdali zavazadla a vrhli se na odbavení. Teda někteří se zase vydali značkovat, to je strašný.

Odbavení na loď šlo rychle, protože jsme tam byli poměrně brzy (11:40) a hlavně s Aurea máme všude přednost. I bezpečnostní kontrola proběhla dobře, takže pak už hurá na loď. Letos je zase inovace. Nový postup je takový, že jakmile se vleze na loď, má se jít na tzv. assembly station, což je místo, kde se máme shromažďovat, pokud se něco bude dít a budeme se muset evakuovat z lodi. Tam jsme byli pípnuti na odbavení a byla velká výhoda, že Nosič má šikovný telefon, který v sobě udržel boarding passy, jinak bychom měli smůlu už při nástupu. Řidič má sice takový ten ovocný telefon, ale momentálně byl nanic. Samozřejmě to svádíme na appku, ale je otázkou, kde je chyba, když jinde appka fungovala. Od shromažďovací stanice jsme se vrhli na pokojíček, kde jsme si vzali kartičky od pokojíčku na klice (pokoje jsou otevřené a karty jsou na klice) a dovnitř hodili příruční kufr. Následoval přesun na jídlo a zajištění nějakých tekutin. Tady je další novinka tohoto roku: MSC přímo na lodi filtruje a vyrábí minerální vodu. Ta je v rámci všech nápojových balíčků zdarma. Je buď klasická nebo perlivá a buď se dává po skleničkách nebo v půllitrových vyměnitelných nádobách – myslím, že jsem něco zahlédl na pokojíčku, tak to ověříme. Asi v půlce jídla Řidič prohlásil, že se s námi rozloučí a vystoupí a počká na nás, až se za 12 dní vrátíme. Chvíli jsme na něj s Nosičem čuměli a pak jsme se dozvěděli, že je Řidič sklerotik a zapomněl si sluneční brýle v autě, takže musí ven a zase zpátky. No, bude to s ním ještě veselé. Na cestu do auta si vzal velká sluchátka, ale vzhledem k tomu, že mu baterka v autě na 2 týdny provozu nevystačí, tak se asi vrátí na loď, kde je zásuvka. Před pokojíčkem už jsme měli všechna naše zavazadla, takže jsme je nacpali dovnitř, vzali nutné věci a šli zase do víru lodi, teda někteří ven z lodi.  

A teď něco o lodi: Je z roku 2013, je dlouhá 333,3 metrů, má 18 palub (pro cestující 14), 26 výtahů (17 pro nás), vejde se na ni 4 345 cestujících, kteří mohou bydlet v 1 751 kajutách a život jim zpříjemňuje 1 388 kusů posádky. Vodní živlové si mohou užít 4 bazény vč. skluzavky a 12 whirlpoolů. Pro násosky tady je 11 barů uvnitř, 4 venku, pro vášnivé nakupovače je tu 10 obchodů a pak takové ty nesmysly jako divadlo, posilovna, sauny, masáže, kadeřníci, nehtový salon, 4D kino a nějaké herní zóny.

Po návratu zvenčí jsme zašli do báru na nějaké drinky. Tam nás ulovili naháněči ze speciálních restaurací. Na této lodi jsou 2 hlavní – Řeznictví a Suši. Protože Dvojka už má se speciálními restauracemi zkušenost (tepanyaki), vždycky kouká, zda to na lodi nemají. Tady ne, ale zase tu mají u Řeznictví s masem wagyu a angusem. Tím bylo rozhodnuto, že se tam zajde. Jako diamantoví cestovatelé a Aurea mají navíc jednu návštěvu zdarma, takže proč to nevyužít. Asi z nás nebyli moc nadšení, protože jim z toho nekyne velký kšeftík, ale my jsme byli rádi, že máme rezervaci na den, kdy chceme. Tyhle speciální restaurace se občas rychle plní. A pak už byl jen kousek do třetí hodiny, kdy jsme šli do připravené kajuty. Tady proběhlo vybalování kufrů a pokus o nacpání všech těch hader a věcí ze 4 kufrů do té miniskříně, co tu je. No, na druhou stranu, Dvojka ví, že to tady není nic velkého, takže už to umí poskládat. Největší radostí vybalování bylo znovushledání s Rendou. Ten můj chudáček byl celé 2 dny připnutý k malému výletnímu batůžku a nacpaný v obřím loďáku v kufru auta. Až dnes ho vysvobodili. Na druhou stranu, sem se jede s čistými věcmi, jsem zvědavý, jak se poveze zpátky. To už to oblečení nemusí být vůbec čisté… Po vybalení Dvojka dělala, že je KO a asi 45 minut se válela, než se Nosič sebral a šel si poslechnout informace o zdejším životě na palubě a výletech. Druhá půlka výpravy prý „hlídala“ kajutu. My jsme mezitím nejen přinesli informaci z přednášky, ale také 1,5 l vody v nových kovových lahvích a hodili lístek o slosování do tomboly o exkurzi po lodi zdarma. Zdejší spotřební vodní systém doznal určitých změn. Kdo četl moje skvělé a úžasné předchozí zápisky, tak si možná vzpomene, jak jsme po lodi furt honili plastové lahve s vodou – ideálně 1L, abychom netahali hromadu půllitrových trpaslíků. Pak jsme to přelévali do batůžků nebo do lahví u postelí. Nově se tyto plastové lahve odbouraly a místo nich jsou kovové lahve, které dostanete, když si zaplatíte nápojový balíček. Láhev je z jednoduchého kovu, s celkem slušným uzávěrem, který vypadá, že bude držet. Dovnitř na barech a v restauracích lijí mineralizovanou vodu, kterou vyrábí přímo na lodi čištěním. K dispozici je buď perlivá nebo neperlivá nebo neperlivá chlazená. Obsah je 750 ml a není to termoska. A komu se chce investovat trochu peněz do osobního stylu, může si ji nechat gravírem ozdobit.

Dvojka se vydala na první návštěvu standardní servírované restaurace. Tentokrát chodíme do nejnižšího, 5. patra ke Zlatému humrovi. Jako tradičně byl dneska všude zmatek, takže lidi chodili špatnými vchody a vůbec to bylo celé divoké. My jsme dostali místo v horní řadě přímo naproti znaku restaurace uprostřed, takže kdyby něco, tak to nebude houpat a máme to rychle ven. Přišlo mi, že porce se trošku zmenšily, ale na druhou stranu, když si vezmu váhové přírůstky domácnosti, tak je to dobře. Pak jsme vyrazili zase do báru, kde do sebe Dvojka nafutrovala drink, kávičku a 2 mističky chipsů. Jo, bohužel personál byl moooc hodný a jakmile Nosič snědl první misku, obratem jsme dostali další. To se musel zapojit i Řidič, protože jinak bychom to nedali. A co Renda? Jooo, Renda hlídal kajutu. Během jeho hlídání nám do kabiny přinesli bublinky a čokoládu.  

Odplutí bylo původně v plánu na 19 h, ale díky velkému provozu na Labi jsme byli posunuti až na 20:30. Takže po těch chipsech a drincích jsme se odebrali podívat na doplutí z kajuty, přece jen máme balkon, a pak už se šlo odpočívat. Dvojka má skvělého stewarda, protože hned na první požádání dostali 2 deky. Jupí, bude klid…. 

Počasí: ráno v Berlíně poprchávalo a bylo 24, cestou se to různě honilo, až se v Hamburku vyčasilo na slunečných 29 při nástupu. A pak už nevíme, byli jsme v klimatizované konzervě (lodi).

Kroky:  7 870/6 666

Den 3 – na moři

Ráno jsme se probudili do větrného zataženého dne. Dle informací v aplikaci venku bylo 12 stupňů a zjevně se to během dne nebude zlepšovat. Po ranní pacifikaci jsme se vypravili na snídani. Bylo zajímavé, že přišla do appky informace, že v čase 8:30 – 10:00 je bufet velmi vytížen, a proto jsou hosté vyzváni, aby využili i další způsoby snídaní – třeba restaurace. Dále informace obsahovala žádost, aby hosté omezili svoji návštěvu v bufetu na 45 minut. Když jsme přišli, bylo ještě poměrně volno u stolů, takže jsme se navalili na jednu čtyřku, abychom neblokovali větší stoly. Než se podařilo dosnídat, tak už bylo obsazené skoro všechno a u našeho stolu seděli taky další lidé. Pak jsme si šli odpočinout někam do klidu a čekali, než otevřou Logo shop, abychom pořídili další láhev, na kterou jsme chtěli nechat vyrýt označení Vesničanky a dát jí dáreček. Jenže v logo shopu podobná láhev není – je tam jen poloviční termoska. Materiál bude určitě kvalitnější, ale objemově marné. S Nosičem jsme se vydali do fronty na recepci, abychom se zeptali, kde můžeme získat další láhev. Než jsme došli na řadu, tak nám slečna, která obíhala frontu a řešila jednoduché dotazy, řekla, že lahve se neprodávají jinde než v logo shopu. Mezitím se Řidičovi povedlo objednat si kávu, která není v našem balíčku, takže se musela upravit objednávka. Pak jsme ještě jednou šli očumovat logo shop, zda jsme lahev nepřehlédli. No, zjevně ne, protože tam žádná další nebyla. Další zastávkou v našem plánu byl photo shop, kde dělají také gravírování na tyhle kovové lahvičky. Bohužel jsme si nevybrali dobrou dobu, protože tam lidi chodili pro fotky a hned vedle byly pultíky pro nákup internetových balíčků. Takže všude šílené davy lidí. Než se vytvoří design pro jednu láhev, tak to celkem trvá – je potřeba tam vhodně umístit jméno nebo název nebo co, což je občas náročné, protože někteří neví, jak se jmenují, nebo jakou si tam dát zkratku. Pak se tam může dát silueta lodi, název lodi, datumy plavby a třeba taky název Norsko nebo North Cape nebo cokoliv dalšího. My jsme to měli jednoduché, my jsme chtěli jen jméno, loďku a maximálně rok. Takže teď už se můžu pochlubit svou vlastní lahví. Hééééééč.

Cestou jsme ještě pořídili náramky proti mořské nemoci, protože tím Řidič trpí a všechny dříve zakoupené ztratil. Však taky za celé tohle dopoledne lítal nejméně 4x na toaletu a my na něj furt někde čekali. Nakonec řekl, že ani nemá hlad na oběd, protože mu asi nesedlo některé z jídel a že si jde lehnout. Vzhledem k tomu, že v kajutě zase letěl na toaletu, tak se Nosič rozhodl, že zajde do prodejny (jooo, tam, kde jsme pár minut předtím kupovali náramky) a najde něco na urychlené trávení. Kdyby byl člověk Ital, tak to jde lépe, ale najít v těch neznámých názvech živočišné uhlí, byl boj. Nakonec jsme našli nějaké trávící enzymy, které jsou nejen na průjem, ale také na mořskou nemoc a problémy s trávením. Kdyby tam zrovna nenakupovali Italové sluchátka, kdy si museli nechat vysvětlit všechny rozdíly, tak bychom byli zpět rychle. Takhle to chvíli trvalo. Na druhou stranu, za ta léta, co chodíme s Nosičem pro léky a vybavení Řidičovi, tak už si zvykl, že občas vezmeme i něco navíc nebo se někde zastavíme.

Dnešním radostným překvapením v kajutě je další láhev bublinek, další čokoládička a makronky. To jsem zvědavý, kdo se tím bude cpát, když hlavní nacpávač makronek je KO. Kolem poledne se objevilo hlášení, že vzhledem k povětrnostním podmínkám budou některé venkovní části uzavřené (tradičně bazény) a že mají být lidé opatrní, pokud se pohybují venku. No, tady to dneska na velký pohyb nevypadá, když vidím, jak se Řidič snaží zaspat své trávící problémy. Další ospalá dovolená. Zítra mají výlet a večeři, to jsem zvědavej, jak to dají.

Oběd proběhl tradičně, jak to v těchto dnech bývá: já jsem s Nosičem skočil nahoru pro něco do bříška a cestou jsme se stavili pro suché pečivo pro Řidiče. Tentokrát k tomu ještě přibývá tankování vody po 750 ml. Pak byl relax a na třetí jsme šli s Nosičem na přednášku o Maloy a Honninsvagu.

Maloy je malé město, které v současné době obývá 3 300 lidí. V roce 1916 celé shořelo, takže to, co vidíte dneska, jsou novostavby. Z důvodu bezpečnosti bylo vybudováno nově s většími rozestupy mezi domy, aby se oheň tolik nešířil. V roce 2010 se vrátila z Osla nějaká rodačka, které přišlo velmi nudné a šedé a rozhodla se založit hnutí, které mělo domy ozdobit. A nyní je z toho galerie pod širým nebem a je asi 20 pomalovaných domů. Jinak paní něco povídala o historii z prvního tisíciletí a pověstech, ale to mě až tolik nebere, to se dá najít v knihách. Zajímavostí je ten jejich most, který spojuje výběžek s pevninou. Když totiž fouká správně rychle vítr ze správného směru, tak most zpívá. Celý záliv, kde se Maloy nachází je znám pro své divoké větrné podnebí, díky kterému byly občas lodě v zálivu uvězněné po několik týdnů. Jinak se zdejší město proslavilo lovem a zpracováním herinků. V budoucnu to tady bude velmi zajímavé, protože je v plánu postavit tunel pro výletní lodě. Teda asi ne pro tyhle megaobry naší velikosti, ale něco menšího by mohlo projet. Prý už jsou schválené peníze, takže by to za pár let mohlo stát – nebo spíš nebýt tam skála. Tak uvidíme, třeba se tam jednou mrkneme.

Honningsvag je malé městečko s 2 200 obyvateli, které nabylo významu ve chvíli, kdy se zde rozvinul rybářský průmysl a byla podporována paroplavba. To sem přitáhlo turisty a další průmysl. Během druhé světové války bylo při odsunu Wermachtu město srovnáno se zemí. Tuhle katastrofu přežil jen dřevěný kostel, který následně sloužil jako ubytovna, kuchyně a pekárna pro osadníky, kteří se vrátili, aby zde vystavěli město znovu. Nyní je to místo, kde najdete nejen obří sochu trola a místní psí legendy, ale je taky celoročně otevřený vánoční dům a start na cestu k Nordkapp – Severní mys.

Odpoledne se ozvalo klepání na dveře a steward donesl velkou krabici a dopis. Kupodivu byl Řidič při vědomí, tak to šel převzít. Byl to dáreček Řidičovi obsahující odznáček nejvyšší pokročilosti, 100 ml difuzér s MSC vůní a kovový model lodi na dřevěném podstavci. To jsem zvědavý, jak to odnesou, když ještě nevylezli ven z lodi a už mají 2 lahve bublinek, jeden difuzér, a obří krabici dárků.

Před večeří, protože bylo gala, se Nosič dal dokupy a chystal se ven. Otevřel dveře, že skočí do stravovny o dvě patra výše pro nějaké suchary a nudu Řidičovi, který se rozhodl, že na večeři radši nejde. Zrovna kolem procházel asi 8letý kluk s tatínkem. Když zahlédl a zaslech Nosiče, tak se zastavil a vypadal jak v těch kreslácích, kde se otevře do široka pusa a vyvalí oči a osoba ztuhne. Byla to fakt sranda. Následně byl popostrčen dospělým a po 3 krocích jsem slyšel „Tati, já jsem slyšel češtinu. Já jsem slyšel češtinu.“ Chudák kluk z toho byl hotový ještě za rohem, kde se Nosič přesunul na schodiště. Po přinesení zásob Řidičovi jsme se vrhli s Nosičem na galantní večeři, protože si nemůžeme nechat ujít roastbeef, kachní prso a čokoládový cheesecake. Na večeři si Nosič dal červené víno a jak celý den nic moc nepil, tak to bylo náročnější. Pak dostal chuť na Bloody Mary, takže se odvalil do vedlejšího baru, kde do sebe hodil 2 drinky a pak si šel nahoru vyzvednout Řidiče. Při návratu jsme na chodbě potkali našeho stewarda a asi hodinu s ním kecali. Zajímavé je, že potřebu 2 dek místo 1 společné prý nejvíc mívají starší Němci, že Asiati z Hong Kongu neumí anglicky (nebo nechtějí mluvit) a že pro Indonésany jsou slovansky mluvící lidé všichni Rusové, protože to neumí rozlišit.

A pak jsme zapadli a šlo se spát. Bylo to celkem rychlé kóma, protože předchozí noc a současný den byl pro všechny náročný.

Počasí: venku bylo pořádně větrno, naštěstí uvnitř lodi je udržované prostředí. Od rána bylo zataženo a rozsvítilo se až k večeru. Aplikace hlásila 12 stupňů.

Kroky: 7 424 (25 pater)/–

Den 4 – Maloy

Tento den začal už ve 4 hodiny ráno, kdy Nosiče probudil déšť v kajutě. Chvíli se rozhlížel, co se děje a pak vzal mobil, rozsvítil baterku a šel na průzkum. Bylo zjištěno, že na práh dveří teče poměrně slušné množství vody, která stéká čůrkem na koberec do kabiny. Naštěstí se průtrž za chvíli uklidnila, a tak šel zase spát. Ráno to vyprávěl Řidičovi, který na něj koukal jak na zjevení. No a pak už klasika – připravit, sbalit na výlet, dojít na snídani, oznámit vodní katastrofu a na výlet. Počasí by nám dnes mělo přát – je krásně slunečno, i když chladno. Pouhých 12 stupňů, což se z fotek nedá poznat.

Hned u kajuty jsme potkali našeho stewarda, kterému jsme řekli, že jsme měli ráno vodopád a že to jdeme říct na recepci. Bylo nám sděleno, že tyhle záležitosti je lepší řešit s ním, protože mu pak stejně volají, proč o tom neinformoval on. Takže to Nosič vylíčil a pak jsme šli odpočívat před nástupem na výlet. Do busu jsme se dostali jako druzí, takže si Řidič vybral místo, které mu velikostně vyhovovalo. A pak jsme vyjeli z ostrova přes kilometrový most, na který jsou zde hrdí, na pevninu a jeli směr farma. Cesta trvala asi půl hodiny a byli jsme vyklopeni hned u výběhu s lamami. Takže jsme tam postávali, okukovali zvířata a čekali, až se nás ujme nějaký zaměstnanec farmy. Mezitím někteří vzali větve, co tam našli na hromadě a lákali na ně lamy. Ty za chvíli přišly, a tak se fotilo. Po pár minutách přišel pomocník rančera, který nám vysvětlil, že lamy nemají rády prudké pohyby, že jsou plaché a pokud přijdou a nechají se pohladit, tak OK. Pokud nechtějí, tak odejdou. Rozhodně je nutné je neplašit, neobjímat a neječet. Velkou negativní vlastností lam je plivání. A ony neplivou sliny, jako lidi, ony plivou zelené hnusné žaludeční šťávy, které strašně smrdí. Takže hlavně nenakrknout lamu. Dostali jsme větve a byli jsme vpuštěni do výběhu. Lamy k nám opatrně přistoupily a začaly ožírat listí. Některé se nechaly pohladit, jiné ne. Dozvěděli jsme se, že lamy žijí ve stádech, kde velí samice. O hierarchii se bojuje a když se tak stane, bývají nebezpečné. Ono je to zvíře celkem velké, 150 cm na výšku a taky něco váží. Ostříhaná vypadá o dost hubenější, ale pořád je to těžké zvíře. Menší bitva proběhla, protože se mladší lama snažila dostat k jídlu a velitelce se to nelíbilo, tak se trošku žďuchaly. Ony při boji hopsají kolem a jsou celkem rychlé. Na ostříhání jedné krasavice jsou prý potřeba 3-4 lidi, protože to bývá boj. Samce tam nemají, ten je na jiné farmě a jezdívá na výstavy. Pak přišel rančer a dostali jsme kousky chleba, abychom nakrmili lamy z ruky. Zajímavé je, že se jim dává chleba čerstvý, nesušený. A tak jsme tam ty plyšáky krmili a já doufal, že mě nebudou okusovat. Pak nás vyvedli z ohrádky a vzali za jelínkama. Teda spíš za laněmi. Vzhledem k tomu, že v Norsku mají povolení chovat sobíky pouze Sámové, ostatní farmáři musí chovat jiný druh parožnatců. Rančer chová pouze 1 samce a k tomu stádo samic. Velitelkou je opět samice a panuje tam hierarchie. U laní byla pravidla ještě přísnější, jsou to velmi plachá zvířata, takže jsme dostali instrukce, že máme stát všichni zády u ohrady a musíme být vedle sebe, nesmíme dělat víc řad. Každý dostal větev a pak jsme stáli a čekali, jestli a kdy přijdou zvířátka. Tahle se hladit nenechala a bylo vidět, že se trošku bojí. Kdyby se objevil prudší pohyb, mohla se zvířátka vyděsit, začít zmateně utíkat a někoho pošlapat nebo srazit. Takže jsme tam stáli, čuměli na ně, jak se krmí a byli rádi. Pak nás opatrně po částech vyvedli ven a začala další část krmení – pečivem. To už laně věděly, že dostanou něco lepšího a tlačily se na plot. Rančer nám ukázal, jak se krmí s pusou – dá si do pusy kus chleba a laň prostrčí hlavu plotem a chleba mu sebere. Takže to je laní pusa. Jiné druhy líbání prý laně nemají rády. U plotu byl za chvíli obrovský šrumec, nejen mezi lidmi, ale také mezi laněmi, které se snažily urvat co nejvíc jídla a některé byly dost nevybíravé vůči kolegyním. Ve stádu byl taky mladý jelínek s malými parůžky. Na dotaz, kdy oddělují mladé jelínky od samic přišla odpověď, že za 2,5 roku. A tomuhle už je 2,5 roku, takže z něj bude stejk nebo salám. Stejně jako z lam, které se chovají na vlnu a maso. Ze zdejších farem se vyrábí salám, který tu pak prodávají. Farma nemá povolení na výrobu, ale ví, že to je z jeho zvířat. Lamí salám je 100 % lama a jelení je 75 % jelenovitý a 25 % kráva, teda tele. Po nakrmení zvířátek jsme se šli nakrmit taky – dostali jsme kafe a lívanečky pečené na ohni. Nadšenci si zakoupili salámy (ano, Dvojka taky) a rančerem vyrobený otvírák. Kovová část je z velkovýrobny, protože to jsme tu viděli všude v suvenýrech, ale spodek je z parohů jeho jelenů. Jelen je každý rok shodí, takže zásoby zjevně má. Následovaly lidové hry – hod sekerou. Rančer přinesl dvě – jednu plnou a jednu odlehčenou, kde byl vyříznutý střed. Ukázal, jak se sekerou hází: postavíte se s nohama na šíři ramen, chytíte sekeru dole oběma rukama, naměříte si na hlavě, že ji máte ve středu těla a pak ji z mírného záklonu hodíte. Když máte správnou sílu a dáte tomu správnou rotaci, tak se zasekne do dubu. Zkoušelo to tam dost lidí, ale první, komu se zasekla byl Řidič. Nojo, to jsou ty velké osoby z lesa. A pak už se začalo dařit i ostatním, a nakonec nejhezčí zásah předvedla polská drobnější mamča. Tím návštěva na farmě skončila, dostali jsme letáčky, informaci, že mají online kameru a vysílají záběr z farmy a šinuli se zpět k lodi.

Po příjezdu jsme se šli ještě projít a očumovali, co kde mají v obchodech. Druhým cílem byla lékárna, protože Řidič je asi nachcíplý. Jako by nestačilo, že včerejšek proležel v kajutě kvůli trávení, tak dneska začíná kašlat. Cestou jsme samozřejmě museli vyzkoušet zdejší veřejné toalety a z nich byl Nosič nadšený. Funguje to takto: vstup je na platební terminál a stojí 15 NOKů. Pak se dveře odemknou a tam je čistá toaleta, papír, umyvadlo se zrcadlem a vysoušečem. Úsporné, čisté, krásné. Takže sice jsme nic moc nenakoupili, ale zato jsme si užili toalety. Po návratu na loď jsme se nejdřív vrhli na jídlo – jako kdyby Dvojka měla zemřít hlady, než se půjde podívat do řeznické restaurace. Následoval odpočinek a odplutí.

Odplutí bylo v Maloy poměrně zajímavá show. Odplutí bylo plánováno na 16 h, takže půl hodiny předem měli být všichni na palubě. V té době začalo představení jednoho člověka, který zpíval zejména písničky od Elvise. Dle plakátů tady mají na přelomu července a srpna nějaké setkání a zpívají se jeho písničky. Bohužel došlo ke zpoždění příjezdu některých autobusů, takže místo půlhodinového představení z toho byla hodina. Pán už ke konci nevěděl, co zpívat, protože si nepřipravil tolik písniček. Zjevně se jednalo o jeho nejdelší koncert. Poslední písnička byla Delila, kterou zazpíval, jak jsme odplouvali a dal ji 2x. Pár lidí na molu vzalo vlajky a mávalo nám. Takže jsme mávali taky. Musím ocenit, že měl celkem slušný dosah reproduktorů a pán zpíval velmi dobře. Málem jsme si umávali pacičky. Pak už přišel čas se dát dokupy a hurá na večeři.

Dnešní večeře byla zážitek – byli jsme v jedné ze speciálních restaurací, kde se za jídlo a pití platí. Nejen, že na účtu přistane částka, která je uvedená v jídelním a nápojovém lístku, ale ještě tam přibude 15 % navíc za obsluhu – dýško. Protože je Řidič i Nosič v diamantové pokročilosti (Řidič dokonce v té nejvyšší), tak mají menu v této restauraci zdarma. Platí se jen speciální příplatky a nápoje. Na návštěvu takové restaurace musíte mít rezervaci, jinak máte smůlu. Protože se restaurace otevírá až navečer, mají lidé čas během dopolední nebo časných odpolední ve dnech, kdy jsme na moři, pobíhat po lodi a nabízet návštěvu této restaurace. Ale zpět ke dnešku – v šest hodin jsme naběhli do restaurace spolu s dalšími osobami a začali si vybírat, co si dáme. Hlavním lákadlem jsou prémiová masa – Angus a Wagyu. Protože k angusovému masu máme standardně přístup, ale wagyu se v Čechách moc neobjevuje (zatím víme o jednom řeznictví a restauraci, kde ho mají) rozhodli jsme se, že ho zkusíme. Předkrm byl wagyu tatarák s jikrami, divokou rýží a řasou nori, hlavní chod byl steak s hranolkami a jako dezert měl být lava dortík a jahodový cheesecake. K pití si Dvojka objednala víno a pivo. Jako pozornost podniku bylo přineseno pečivo. Ale žádná trpasličí porcička pár kousků. Kdepak, tady přišlo v plátěném pytlíku pečiva, že by to měli problém zbušit k snídani. Navíc bylo teplé/horké, což jistě později Dvojka ocení, a k tomu javorové a paprikové máslo. No, když jsem viděl, jak se s tím cpou, tak jsem měl trošku obavu, kam dají ten zbytek. Následoval tatarák. Musím uznat, že vypadal skvěle – poměrně velký a kuličky lososových jiker rozhodně nebyly to, co se prodává u nás. Tohle bylo větší než antiperle do pistolek, kdo si je pamatuje. Oba dva si tam mlaskali, jak je to dobré a skvělé a jak by je nenapadlo míchat wagyu nebo jiné hovězí s jikrami. Pak přišel steak, kdy bylo zajímavé, že Nosič měl ten steak o něco vyšší. K tomu byly hranolky a 4 druhy omáček – chimichuri, houbová, pepřová a pak něco žlutého, asi bernaise nebo holandská. Následovalo zase mlaskání a radost z jídla. Omáčky chutnaly každému jinak, takže těžko říct, co vyhrává, ale shodli se, že ta houbová je opravdu chuťově skvělá. A pak si museli dát 10 minut pauzu, protože kdo měl wagyu, tak ví, že je to tučné maso, a to je syté. Jako poslední chod přinesli dezerty. Krásně to bylo naaranžované a chuťově prý naprosto skvělé, takže výjimečný zážitek se opravdu povedl. Pak už následoval jen účet a funění a plazení se po zařizování dalších věcí. Od číšníka Dvojka dostala kartičku na slevu 20 % na další návštěvu a doporučení si rezervovat místo včas.

Následovala návštěva exkurzí, kde se rušila exkurze v Tromso, kde se nenašlo dost anglicky mluvících lidí na výlet, takže by nás hodili k jinému jazyku. No a když jezdíte na výlety kvůli informacím, tak je chcete získat a ne jen čučet a nevědět na co. Je mi jasné, že bychom skončili s Germánama, což by bylo na palici nebo s uřvanými Italy. Problém je, že hromada lidí je tu poprvé a neumí se moc chovat. Místo toho pojedeme shuttle busem do centra Tromso a budeme se tam toulat sami. To bude sranda. Následovala návštěva lékárny, protože Řidič je zase chcíplej. Tentokrát to není trávení, ale celková chcíplotina – škrábání v krku, rýma, únava, kašel a podobně. Jsem zvědavej, kolikrát do té lékárny ještě půjdem. A pak už se šlo spinkat. Teda někteří spinkali a jiní si četli.

Počasí: počasí bylo nádherný, od rána svítilo sluníčko a předpovězených 12 stupňů bylo překonáno na 18 stupňů. Doufám, že to nebylo naposledy, co jsme viděli sluníčko.

Kroky: 11 840 (9 pater)/9 220

Den 5 – na moři

Dnešní den je významný pro některé osoby – překračuje se severní polární kruh, tj. 66 rovnoběžka, za kterou slunce nezapadá nebo nevychází každý den. A protože já jsem zkušený cestovatel a už jsem si to užil, tak to tady nebudu pitvat. Na lodi se tradičně koná párty s králem moří Neptunem: lidé se nechávají pomalovat, pak se dělá velká párty a tam je tradičně tučňák a medvěd a další postavičky a slaví se proplutí dané rovnoběžky. My jsme fyzicky rovnoběžku překročili už ráno v 9:30 a párty byla kolem 11 h. Ale než jsme se dostali na párty, bylo potřeba se podívat, co se dá dělat v Tromso a Trondheimu. Zašli jsme na přednášku.

Přednáška zase byla na hodinu místo inzerovaných 30 minut. Což nám ale vůbec nevadilo. Takže Tromso – město, které je roztažené nejen na ostrově, ale také částečně leží na pevnině a na dalším ostrůvku. Je to centrum, odkud odjížděly výpravy na severní pól a kde nyní sídlí centrum pro počasí a výzkum kde čeho, co souvisí s daným podnebím. Původně jsme tu měli mít výlet, ale ten nebude, takže jsme dostali tip, kam se podívat. Kromě již navštíveného muzea Polaria se můžeme podívat na muzeum trolů, zajít do některé katedrály. Je tu největší dřevěná katedrála severu a pak novostavba, která vlastně není vůbec vysvěcena na katedrálu, ale říká se jí tak. Je tam největší skleněná mozaika v Evropě. A pak se taky máme podívat do prodejny cukrovinek, která je nejen v historické budově, ale také prý je designovaná podobně jako cukrárna z knížek o Pippi Dlouhé punčoše. A samozřejmě nemůžeme minout Hard Rock Café. Jedná se o nejseverněji umístěnou provozovnu tohoto řetězce. Takže pro sběratele to je ceněný zdroj sběratelských předmětů. V každém případě tam máme co dělat a bude jen záležet, jak nám vyjde počasí.

Přednáška potom pokračovala a posunula se dále po naší trase. Město Trondheim je třetí největší město Norska a jeho věkový průměr je velmi nízký, protože zde sídlí několik univerzit, zejména technologická. Ve městě jsou zrestaurované budovy z 18. a 19. století, nějaké ta pevnost a katedrála. Takže i tam je na co koukat.

Po přednášce jsme se vrhli na nákup a Řidič se šel zase válet, protože nemoc je nemoc. My jsme s Nosičem zaparkovali někde v druhé či třetí řadě, kde jsme zkusili vyhlížet hlavní akci dne: oslavu překonání severního polárního kruhu. Všechna tři patra byla obložená lidmi, a tak jsme viděli jen něco málo. Ale i tak se nám podařilo vyfotit krále Neptuna, severské lovce (spíš lovkyni), medvěda, sobíka, tučňáka, a dokonce snad i čerta, nebo co to bylo. Musím říct, že jsem hrdý, jak se můj soukmenovec sobík snažil a trsal jak šílený, aby zábava jela…  

No a pak už není moc o čem psát. Třídily se fotky, procházely zápisky a podobné nudné aktivity. Oběd byl takový malý, skromný. Řidič většinu dne prospal, ani na svačinku nešel, takže jsme se s Nosičem taky váleli. Pak se zašlo na večeři, kde nastala asi nejzajímavější aktivita venku – při odchodu z bufetu jsme zahlédli stádo kosatek. Plavaly v opačném směru, než my jsme jeli, takže hned byly pryč. Bohužel se je nepodařilo zdokumentovat.

Kroky: 6 365/2 787

Den 6 – Honningsvag

Dnešní den je tak na půl na moři, protože připlutí je až v 16 h. Ráno proběhlo klasicky, jako vždycky a vlastně se nic nedělo. Pak si někteří četli, jiní se váleli. Dokonce došlo k nafocení loďky.

Okolo půl druhé jsme si dali lehký oběd a začali se připravovat ven. Před čtvrtou jsme již byli přivazováni k molu, a protože bydlíme na port side, tak jsme to měli z první ruky. Počasí bylo střídavě slunečné a poměrně větrné, takže jsme nestáli na balkoně pořád, ale sledovali situaci. Před čtvrtou jsme zahlédli, že první lidí už vychází ven, tak jsme vylezli taky. Samozřejmě výtahy nacpané, takže jsme šli po schodech, nakonec to bylo 7 pater dolů. Fronta ven se táhla celou lodí, protože najednou všichni museli ven. Ti, kteří jeli na exkurzi, tak měli většinou sraz venku, takže ti chtěli taky ven. Navíc byl jen jeden dvoucestný východ, takže to chvíli trvalo. Všichni, kdo se navlékli do větrného oblečení ven, se postupně zase svlékali, jak se fronta moc nehýbala. Po nějaké době jsme se dostali ven a uháněli směr vánoční dům.

Měli jsme trošku obavu, kam všichni míří, ale naštěstí se dav postupně rozptyloval. Cestou jsme zahlédli nejsevernější prodejnu 7/11. A pak už hurá do vánočního domu, který je kromě ledna a února v provozu celý rok. Jedná se o dvoupatrovou budovu, kde se prodávají veškeré vánoční věci, které zde můžete najít: ozdoby, kuchyňské vybavení, skřítci, dekorace, a dokonce tu mají i nějaké to jídlo. Takže jsme to nafotili, posbírali pár skřítků, vzali nějaké to jídlo (losí sendvič) a vyrazili na další nákupy. Cestou jsme se zkusili stavit v lékárně, ale bohužel měla zavřeno. Tak jsme okoukli nějaká vtipná trička a pokračovali do dalšího – největšího obchodu s turistickými nesmysly, který tam mají. Tam je taky všechno – vánoční sekce, sobí kůže, oblečení pro všechny sezony, jídlo (marmelády, čokoláda a sůl) a hromada turistických věcí jako jsou trollové, magnetky a kde co…. Pak byl čas se vydat zpět na loď odložit nákupy, abychom mohli jet na Nordkapp – Severní mys.

Sem už jsem jel, když mě vzali na první lodní dovolenou, takže povídání o zdejším prostředí najdete v Plavbě 10 – Na sever a ještě dál. Takže to vezmu stručně: dojeli jsme tam, cestou začalo pršet, ale naštěstí na příjezdu na místo ještě nepršelo. První, kam jsme se vrhli, byla wafle. Jo, já vím, že ti moji cestovatelé jsou divní, ale tohle už bylo trošku moc i na mě. Místo, aby se hnali za globem, jako ostatní spořádaní turisti, co sem přijeli, tak se nejdřív vrhli na wafli. Dali si jednu s marmeládou (jahodová) a s hnědým sýrem (Brunost). Na obojí nasypali skořici a cukr a krmili se. Podle mlaskání a chválení jsem si byl jistý, že jim chutná. Byla to obyčejná placatá měkká wafle, jak ji známe u nás, ne ta belgická tuhá. Když se nacpali waflí, tak jsem myslel, že poletí ven. No tak ne. Vytáhl se sobí sendvič z vánočního domu. Byla to jen trpasličí bulka s 5 kolečky sobího salámu. Byl jsem zvědavej, jak jim bude chutnat můj vzdálený příbuzný, chudák. No, dle výrazu to bylo zase dobrý. Tak doufám, že nebudeme doma chovat žádného mého příbuzného, abychom ho sežrali. Je rozdíl jíst blbého obřího ptáka a je rozdíl jíst mé příbuzné. Pak jsme se šli podívat do prodejny turistických blbin. Dvojka něco říkala o mém odškodném a novém přívěsku nebo kamarádovi, ale nakonec nic. Místo toho mi do batůžku nacpali mýdlo a ubrousky a pár malých nesmyslů. Následně jsem myslel, že už konečně vyrazíme ke globu. A zase prd. Zašli jsme o pár pater níže, abychom se podívali na video, které se tu promítá každou půlhodinu a je to celkem hezké zobrazení zdejší přírody a podnebí. A pak, pak už konečně ven……. Ano, ven se šlo, ale na úplně druhou stranu – k autobusům. To jsem teda čuměl, oni sem přijedou a ani nejdou do davu u globu, aby si udělali fotku. Pravda, minule bylo o dost lepší počasí, protože se mezitím venku rozpršelo, ale aspoň symbolicky tam dojít mohli. Cesta zpět autobusem měla být nuda, ale nakonec to bylo zajímavé – klučina, co lepil čísla na autobusy, protože jezdilo 6 autobusů dokola mezi lodí a Nordkappem, byl Čech. Pak nastala další akce, když jsme odjížděli, kdy řidič několikrát šlápl prudce na brzdu a pak se začal šíleně rozčilovat a hádat s cestujícím, ať si sakra zapne pás. Do toho se s ním začala hádat nějaká Italka, tak tam řvali, až ostatním trošku zkazili náladu. No, nakonec to nějak dopadlo a zvládli jsme dojet do přístavu. Cestou a v přístavu pršelo do té doby, než jsme udělali pár kroků, takže nástup na loď byl celkem v suchu. Trošku nás teda naštvalo, že někteří lidé byli puštěni kratší frontou, ač pro to nebyl žádný důvod. Například paní s hůlkou za námi čekala dlouhou frontu, kdežto zdraví cestující bez jakýchkoli výhod (Yacht club) to měli zkratkou. No nic, asi je důležité být kamarád s hromadou lidí. Bylo už půl jedenácté, venku setrvalé světlo i když pod mrakem, protože občas sprchlo. Zašli jsme na teplý čaj a zjistili, že mají hovězí vývarovou polévku s tortelini. Takže Dvojka se v tuto dobu nacpala dvěma mističkama polévky, vytáhla několik hrnečků čaje a šlo se spinkat. Bohužel se nikdo nedožil půlnoci, aby udělal fotku půlnočního „slunce“.

Počasí: podle počasí mělo dnes být polojasno a něco mezi 12 a 16 stupni. Nakonec to celkem šlo – když jsme připluli bylo polojasno a teplota byla rozumná a při večerním nástupu na loď bylo 11 stupňů.

Kroky: 12 018 (19 pater)/9 138

Den 7 – Tromso

Tenhle den je takový zvláštní, až do 2h ráno jsme kotvili v Honningsvagu a ve 14 h máme být v Tromso. Takže za jeden den dva přístavy. Pro ty, kteří padli před půlnocí, tohle ale neplatí. Ráno bylo klasické, byl jsem zvědavý, kdy se vzbudí a zprovozní. Nakonec to celkem šlo a už kolem 8 h jsme byli na snídani. Pak byla zase pohoda – zapisování, fotky a podobně. Dvojka má na dnešní den velké plány, tak jsem zvědavý, jak se jim vyplní. Výlet není, což už víte z předchozích dní.

Přistání proběhlo dle plánu a krátce před 14 h začalo první vypouštění obyvatel lodi. My jsme už tou dobou byli asi 20 minut v 6. patře a pozorovali obří frontu lidí. Protože jsme očekávali rychlý odchod osob, tak jsme si sedli a čekali, až začnou mizet. Jenže problém byl v tom, že se trošku pohnuli a pak se přestala fronta hýbat. Mezitím tam přicházeli další a další lidé, takže ta fronta chvílemi narostla do obřích rozměrů. A my jsme dál seděli. Pak už začal být Nosič nervózní, že se fronta nezmenšuje a že pořád přichází další a další lidi. Takže jsme se zvedli a šli se zařadit do fronty. A za námi stále vznikala další. Nakonec jsme po hodině od příchodu dostali ven. Na molu byla další obří fronta. Molo je totiž oplocené a ven byl otevřená jediná malá branka pro pěší, kterou jsme všichni chodili. Nejen my volní cestovatelé, ale také exkurze a Yacht club. Takže jsme si vystáli další frontu, a nakonec jsme se dostali k shuttle busu, kde se pečlivě hlídalo, kolik lidí tam nastupuje. Nikdo nesměl stát, všichni museli hezky sedět. Okolo půl čtvrté jsme se dostali do centra. Začalo zrovna pršet, což všechny zjevně nadchlo. Vydali jsme se na první zastávku a hlavní cíl: restaurace, kde mají různé steaky. Bohužel Dvojka nejdřív nabrala blbý směr, takže jsme šli úplně jinam. Ale pak nastartovali mobily a navigace a už se šlo správně. Cestou jsme se stavili v lékárně, protože Řidič zní jako tuberák po 40 cígách denně. Pak jsme to vzali kolem velkého dřevěného kostela a těšili se na jídlo. Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že naštěstí mají otevřeno, ale také že tam mají nějakou společnost, která má v kuchyni přednost a že nás budou moci obsloužit s jídlem tak za hodinu. Do té doby by Dvojka měla hezky bumbat drinky a čekat. Bohužel to náš časový plán úplně nabouralo, takže z plánovaného nacpávání se kde čím, bylo velké nic. Slečna byla milá a nabídla možnost dát si vedle burgera nebo salát. Jenže když máte v plánu stejky, tak si burgera většinou dávat nebudete. Navíc v burgeru se často nedá tak dobře poznat chuť masa, pokud je přebitá kořením a omáčkami. Takže jsme zase vypochodovali ven a šli nakupovat.

Zase začalo jemně poprchávat, ale to nás neodradilo. Takže jsme zašli do prodejny Sámů. Tam se dlouho vybíralo, telefonovalo, a nakonec se pořídily nějaké poniny (ponožky) a pro mě se vybral parůžek. S tím měla Dvojka největší práci, ale nakonec Nosič našel kousek parůžku, kde je vyrytá hlava mého příbuzného a je tam i místní určení původu. Slečna na kase byla moc milá a na dotaz, zda mají Blue Tax nám odpověděla, že ano a začala to zařizovat. Už jste to četli v mé předchozí zprávě z dovolené, ale radši to zopáknu: pokud zajdete do obchodu, kde tohle mají, a předložíte občanku nebo jiný osobní doklad, dostanete při odjezdu ze země DPH zpět. Některé obchody to mají a i jiné ne. Jeden z těch, které to nemají, je cukrovinková prodejna, o které mluvila paní na přednášce o Tromso. Zašli jsme tam a opravdu tam mají hromadu cukrovinek. Něco jsme nakoupili, zejména pro Největší fanynku a vydali se dál. Nakonec jsme zapluli do velké prodejny pro turisty. Tam měli všechno možné, jako tu po Norsku mívají: trolly na kde čem, vánoční skřítky na kde čem, oblečení, jídlo a kde co. Cílem bylo pořídit lehkou nepromokavou bundu pro Řidiče, jenže do takové jedné hezké se bohužel nevešel. Tak si aspoň Nosič pořídil nový nepromokavý kabátek. Po výlezu ven jsme zjistili, že poměrně hustě prší. Protože byla škoda, že jsme nenatrefili ani na jídlo (a to Dvojka koukala na menu okolních restaurací) ani na oblečení pro Řidiče, snažil se Nosič povzbudit Řidiče, aby se šli podívat ještě kousek vedle, zda tam něco nebude. Daleko nedošli, protože se zjistilo, že tam hlavní nákupní zóna končí. Tak se tedy sebrali a šli jsme zpět na zastávku autobusu na loď. Bohužel zase začalo pršet, takže do autobusu mě přinesli celýho mokrýho. Naštěstí jsme se vešli už do druhého busu a nemuseli tam stát dlouho. U návratu se zase někteří snažili přebíhat, ale to už si Dvojka nenechala moc líbit a postavila se tak, že se to nedařilo. Lidi byli mokří a dál moknout nechtěli, takže se tlačili, kam to šlo. Na odbavovací kontrole byl velmi aktivní sekuriťák, který se snažil halekáním povzbudit lidi, aby si bundy sundali předem a tím urychlili odbavení. No, někteří to pochopili, jiní ne a v klidu se svlékali před rentgenem a zbytek čekal.

Po příchodu na pokojíček začala Dvojka řešit, kam půjde na jídlo, protože od rána nic nejedla v očekávání hodů ve městě. Prošlo se menu na servírované večeři, a protože je to nenadchlo, tak se převlékli, připravili na návštěvu baru a vyrazili do bufetu. Tam se taaaaak nacpali, že do baru ani nedorazili, protože byli přejedení. No a zbytek si asi domyslíte – válečka, lemra, pohoda…. Naštěstí se rozhodli, že s mým parůžkem nemusíme čekat na odbavení Blue Tax, ale že mi ho dají už nyní a pak mě s ním ukáží celní finanční kontrole. Tím, že je to od Sámů, tak si ho vážím, protože tady sobíky stejně nikdo jiný chovat nesmí. A kdyby to nebylo od Sámů, tak je to podvod.  

Při odplutí se nad Tromso objevilo slunce a moc hezky nasvítilo město. Jako by se na nás chtělo usmívat, nebo spíš se nám vysmát, svítilo většinu cesty fjordem. Tímto se uzavírá cesta za severním polárním kruhem, protože během noci přeplujeme na jih. Dvojka něco povídala o tom, že jim zase uniklo to nejzajímavější – možnost se nacpat zajímavým jídlem.

Počasí: dnes je den s nejnižšími teplotami – má být něco kolem 11 stupňů, zataženo a občas déšť. Tato předpověď se naplnila a přes den bylo chladněji a byly přepršky. Na odjezdu se objevilo sluníčko a provázelo nás ještě několik hodin.

Kroky: 8 751/7 860

Den 8 – na moři

Celou noc a ráno bylo šedivo. Vlastně ani nevím, jestli se intenzita světla kolem půlnoci nad severním polárním kruhem rovná intenzitě světla jižněji během zataženého dne. Pokud nevykoukne sluníčko mezi mraky, přijde mi to stejné. Šeď, šeď a zase šeď.

Ráno mě vzali na servírovanou večeři, což se prý ještě na lodi nestalo. Bohužel to asi bylo nejen poprvé, ale také naposledy. Protože v noci zase svítila čtečka Nosiče, tak ráno bylo pomalé a pozdní. V bufetu už určitě bylo v době, kdy jsme vylezli z kabiny narváno, takže bylo rozhodnuto, že se jede dolů na servírovanou snídani. Byli jsme posazeni ve skupince 6 lidí s párem starých zapšklých Němců a o něco veselejším starším párem asi Belgičanů či Holanďanů. Zatímco my a veselý mix si dal normální snídani, Germán si upjatě dal pečivo s marmeládou a paní si dala dokonce omeletu. Asi nejvíc museli čumět na Nosiče. Ten se totiž vůbec nerozpakoval a objednal si vejce Benedikt a omeletu. Na servírované snídani se nejdřív řeší tekutiny (káva, čaj, džus), pak se řeší pečivo – kolik čeho a pak se objednává z jídelního lístku. A pak to přinesou. Než donesli teplou snídani, cpali se všichni pečivem s máslem, až na Nosiče, který tohle nejí. Zato když přinesli teplou snídani, kde měl Nosič rovnou 2 velké talíře, to asi zbytek koukal. Každý čekal, že díky proporcím bude mít obří snídani Řidič, ale když viděli, že Nosič umí sežrat 4 vejce (I když ta benediktinská byla asi velikost XS), zatímco Řidič si dal jen jednu omeletku, tak asi nevěřili. Po nacpání se jsme se odvalili na relax do baru a pak hurá na přednášku o městech Molde a Bergen.

No, co bych tak asi řekl z té přednášky – historie norských měst je v podstatě stejná – byly to osady rybářů, některé se vypracovaly na obchodní města. Většina z nich během středověku až novověku vyhořela, protože byly ze dřeva. Pak je postavili znovu, z kamene, aby něco města vydržela a pak to srovnala se zemí německá vojska během druhé světové. Tak to postavili znovu, tentokrát nové, moderní a široké. Proto je Norsko tak moderní a všem se líbí architektura a modernost. Co jsme viděli v západní Evropě, tak nebylo tak zničené jako většina zdejších velkých měst. Bergen byl od počátku Norska jeho hlavním městem a až později se jím stalo Oslo. Díky fjordům, zálivům a Golfskému proudu tu mají báječné podnebí, které umožňuje pěstovat růže a v zimě většina velkých měst nezamrzá. Prostě ideál pro všechny, kteří nemají rádi kruté zimy a smaženková léta.

Po skončení jsme šli na drink do hlavní části, kde právě probíhala příprava na setkání s kapitánem a vyššími šaržemi posádky. Měli tam různé navigační přístroje a mapy, záchranářské vybavení a vůbec kde co a povídali a fotili se s lidmi. Dvojka se válela v baru a srkala nějaké nealko drinky a četli si. Pak byl oběd a zase válečka. No, snad je následující dny v přístavech trošku zaktivní.

Po odpolední siestě se Dvojka se brala a vydala se na čaj a zákusek, který se tu servíruje mezi 16 a 17 h. Dali si tam dobrý teplý kynutý koláč s ovocem a drobenkou. Byl úžasný, akorát jak byl teplý, tak po nějaké době…… No, co si budem, prostě zase byli nafouklí. Já nevím, proč to jí, když ví, co jim to dělá. Následovala akce v 17:15, kde se v baru konalo setkání diamantových a modře diamantových pokročilostí, což jsou dvě nejvyšší, které nyní existují. Jeden z návštěvníků vyhrál kovový model lodi. Dvojka se modlila, aby to nebyli oni, protože už jeden mají a není to zrovna skladné. K párty dostali bublinky, nebo jiný nápoj, malé občerstvení v podobě drobných pečenin včetně smažené plněné olivy, oříšky a chipsíky. Pak si řekli, že když tak hezky bumbají, tak by mohli na drink. Tak se zastavili v oblíbeném baru, kde si Řidič dal horkou čokoládu a Nosič Bloody Mary. Takže si tak seděli na baru, užívali si, a protože Nosič měl asi velkou žížu, a pořád říkal, jak je ten rajčatový džus dobrý, tak si dali další kolo, kde Nosič měl opáčko a Řidič si dal Fantu. A pak se rozhodli, že je čas se pohnout.

Další aktivitou bylo vyřešení výletu, který má být v Molde Fjord, protože během dnešní prezentace od Sharon si uvědomili, že tam už byli a že tam nemusí 2x. Takže zašli na exkurze a tam změnili výlet. A následoval shopping, protože Řidič má rýmu jak trám, tak je mu jedno, kde se nachází, takže se šlo do parfumerie. Tam si Nosič vybral další sadu trpasličích testovacích parfémů (ti s rýmou platí) a nějaká patlátka na úsměv a šlo se na pokoj. Řidič říkal, že ho bolí kosti, což není vzhledem k jeho probíhající nemoci, dobrá zpráva. Takže jsme se doplazili na kajutku, která už byla připravená na spinkání a odpočívali.

Počasí: dneska bylo celý den zataženo, občas sprchlo a foukalo. Teplota byla kolem 12 stupňů, možná méně.

Kroky: 4 667/2 992

Den 9 – Trondheim

Ráno jsme připlouvali do zamlženého Trondheimu, kdy jsme sotva dohlédli z balkonu na malinkatý ostrůvek Munkholmen. Budova na ostrůvku byla původně klášterem, ale postupem času se z toho stalo kde co, včetně vězení. Také se tomu občas říká norský Alcatraz. Po snídani se Dvojka flákala na pokojíku a čekala, až bude moct vyrazit na výlet, který měl být až před jedenáctou. Buď dneska byli všichni na výletech, nebo to bylo nějak lépe zorganizované, ale nevypadalo to na zuřivé fronty ven. Na druhou stranu my jsme šli ven, když už tam asi všichni byli. Vlezli jsme do busu a doufali, že budeme mít schopného průvodce, protože výlet v AJ a DE, kterého se účastní i jiné jazyky se může těžce zvrhnout. Naštěstí kluk byl velmi šikovný a výlet byl super. A teď několik informací, co jsem si tak zapamatoval:

Velkou zajímavostí je zdejší automobilový provoz. Nejen, že tu mají skoro všechno v elektrice, ale také mají zvláštní způsob získávání řidičáku anebo přicházení o něj. Ale vezmeme to od začátku: zde je možné získat řidičský průkaz již od 16 let. Podmínkou však je, že do dospělosti s danou osobou musí jezdit rodič nebo někdo starší 25 let, který má řidičák alespoň 5 let. Na druhou stranu mohou na dálnici, což v jiných zemích, kde mohou mladí řídit brzy, nejde. V 18 dostanou plnoplatný řidičák na zkušební 2 roky. Součástí řidičského výcviku je povinné jezdění v noci, protože přes zimu mají jen 4 hodiny světla, a povinná výuka jízdy na ledu a škola smyku. V minulém roce bylo 95 % nově pořízených aut plně elektrických. Elektroauta tu mají obří daňové výhody, a navíc elektřina zde stojí 3–6 centů (0,72 – 1,50 Kč) za 1 kWh. Když prší, tak je elektřina zdarma, protože většina zdejších elektráren je na vodu. Nevím, jaký máte tarif vy, ale u nás bych tohle bral. Hned by se elektrické spotřebiče zapínaly s větší radostí. Zdejší veřejná autobusová doprava je také elektrifikovaná. Mají dva druhy autobusů – menší zelené, plně elektrické a pak obří hybridní. Ty malé zelené jsou klasické harmoniky, co jsou u nás. Jen tady nesmrdí a nedělají kravál, protože jsou na elektriku a dobíjení trvá 3 minuty. Ty velké jsou hybridní, protože jsou o jeden kus delší, měří 24 m a uvezou 140 lidí.

Trondheim je třetí největší město Norska. Bydlí zde více než 200 000 lidí a populace je poměrně mladá, protože 40 000 studentů zde studuje matematické, technické a lékařské obory. Také je zde druhá největší fakultní nemocnice Norska, kde pracuje 12 000 lidí. V centru města v okolí zdejší univerzity, která je velkou chloubou místních, jsou rozesety vilky, které většinou obývají lékaři. Cena za jeden domeček se vyšplhala na 2 miliony USD. Takže je otázkou, zda ta levná elektřina nemá někde jinde opozituru.

Naše první zastávka byla panoramatická vyhlídka nad městem a bohužel nám na ni jemně pršelo. Obhlédli jsme, co šlo, podívali se, kam ještě pojedem a vrátili se od busu. Někteří do správného, někteří do jiného a pak vystupovali. Ještě, že jsem s Rendou hlídal náš bus, aby ty trubky věděly, kam mají vlézt. Druhou zastávkou byla pevnost Kristiansen. Je to taková bílá dvoupatrová budova, která je na kopečku nad městem a je celá obestavená děly. V současné době v ní je muzeum, vstup je zdarma a dozvíte se tam celou historii pevnosti. Po obchůzce a zkouknutí muzea jsme vyrazili dál. Cestou jsme jeli přes Losí most. Prý se občas nějaký los do města zatoulá a občas způsobí nehodu. Místní si každou návštěvu z divočiny užívají a pak vychází v novinách článek, že byl spatřen los na Losím mostě. My jsme bohužel žádného losa neviděli. Poslední zastávka byla katedrála Nidaroský dóm. Jde to jedna z nejhezčích katedrál Norska. Když umřel zakladatel města král Olaf (nevím už který, protože tady je to samý král Olaf), tak byl pohřben někde na klasickém hřbitově. Jeho poddaní se však po roce rozhodli, že ho pohřbí ve zdejším svatostánku, který byl tehdy malý a dřevěný. Když ho vykopali, tak se divili, že se vůbec nezměnil, vyrostly mu vlasy a nehty (jooo, teď už víme proč) a taky voněl po růžích. Proto byl svatořečen a na místě, kde je pohřben byla v následujících stoletích postavena tato katedrála. Vstup do ní je placený, ale určitě to bude stát zato, protože už venek je krásně nazdoben. Samí panáčci a ozdobičky. Protože se jedná o velmi posvátné místo, je zde také prodejna upomínkových náboženských předmětů.

A tady se naše cesta s průvodcem rozdělila a my jsme šli zpět pěšky. Na cestu jsme dostali mapu a byl nám určen azimut, abychom se neztratili. Došli jsme k místnímu nejstaršímu mostu přes místní kanál, ve kterém dle průvodce žijí vydry a lososi. Prý největší losos ulovený v Trondheimu měl 30 kilo. Kanál lemují historické domečky a přístavy pro lodě. My jsme to jen rychle nafotili a hurá pryč, protože to bylo plné turistů. Pak už jsme se vydali směrem na nákupní třídu a na centrální náměstí. Tam Dvojka spatřila prodejnu potravin a vrhla se do ní. A hádejte co, jo, zase zakupovali. Cílem byla ochucená sůl, ideálně se zdejším tymiánem a pak ten jejich karamelový sýr, Brunost. Tak u sýrů jsem se musel smát, protože si mysleli, že najdou ten jeden a bude klid. A ono toho je asi 5 druhů. Takže hádejte co, jasně, pořídili 4 z nich. To bude sranda, až to budou pašovat všude možně. A pak taky našli čokolády, takže se musely pořídit čokolády. A protože Řidič zase potřeboval energetický doping, tak jsme museli čekat, až nám ho obsluha na samoobslužných kasách schválí. A pak se s tím nákupem vydali na další prohlídku centra. Naštěstí Trondheim není tak strašně turisticky zaměřený, takže většina obchodů je standardních, což Dvojku tolik nelákalo. Pak si potřeboval Řidič odpočinout, takže si sedl na náměstí a my jsme mezitím s Nosičem udělali průzkum okolí. Řekli jsme si, že kupovat tady gyros nebo churros v autíčku nemá smysl, ale že bychom se mohli podívat do pekárny, kterých je tu obrovské množství. Vybrali jsme nějakou, která se nám líbila a vrhli se do ní. Tam jsme chtěli původně jen omrknout, co tam mají a na čem Norové ujíždí. Tak jsou to snurr – zamotanina z velmi jemného kynutého těsta, která je plněná/zamotaná s různými příchutěmi, zejména s pudinkem (snurrer = šnek). U nás se tomuhle jemnému těstu vyrovnají pouze ty nejlepší, nejjemnější a nejvláčnější kynuté buchty čerstvě vytažené z trouby, a to jen tak někdo neumí. Jen teda doufám, že to není jako náš trdelník – ten taky mají všude po Praze, a přitom to doma vůbec neděláme. Každopádně jsme ulovili klasiku – kanel snurr (skořicový šnek) a pak pistáciového s čokoládou. Šnečci byli snědeni na náměstí u stolečku za přítomnosti vrabčáků, kteří jak viděli, že něco strkáme do pusy, hned přiletěli. Vtipné bylo, že jak jsme dokousali a zavřeli krabičku, tak odletěli. Tak jsme ještě dělali, že něco máme v krabičce a jeden se vrátil, aby mohl být vyfocen.

Všichni jsme pak pokračovali dál hlavní ulicí, okukovali všechno kolem a dumali, kam ještě půjdeme. Prošli jsme si deštníčkovou ulicí až jsme došli na dohled ke kanálu, za kterým už byl jen přístav a naše loďka. Naštěstí si Nosič všiml dalšího obchodu pro turisty, a tak nás tam všechny zatáhl. Venku byla cedule, že se jedná o nově otevřenou prodejnu a místy to tak vevnitř vypadalo. Každopádně nakupujících tam bylo dost, a tak jsme se tam potulovali. Neuvěříte, na koho jsme tam narazili!!! Na mé bratříčky! Pak nastala hrozná událost, protože se z toho stáda bratříčků museli vybrat pouze 2, kteří s námi pojedou. Každý bratříček byl trošku jinačí a vůbec nechápu, proč mi je nevzali všechny. No, lepší 2 než nic. Takže teď budu mít kolem sebe ještě 2 Nordíky.

No a pak už jsme se plazili směr loď. Bylo to opravdu pozvolné plazení a místy jsme se museli vracet, protože tamtudy cesta nevedla. Před přístavem je kontejner, ve kterém je další prodejna turistických potřeb a Nosič šel zase okukovat, zda by tam neměli nějaké hezké poniny. Ponožtičky měli, králičí, ale protože tam nebyla velikost, tak se na to vykašlal a vzal radši rukavičky. Řidič už jen útrpně stál u vrat a těšil se, že se dostane na loď a bude mít klid. A pak se to konečně stalo – hurá na loď.

Na lodi se vybalily nákupy, došlo k výměně části oblečení a šlo se na jídlo a teplý čaj. Postupem dne se nejen vyčasilo, ale dokonce se objevilo i sluníčko, které občas prosvitlo skrz mraky.   

Večer byla white party, na což si Dvojka vždycky vozí speciální oblečení. Takže bylo rozhodnuto, že se oblečou a vyrazí. Protože byli stále ještě najedeni, rozhodli se jít rovnou do baru. Tam si dali nějaké ty drinky – někdo jeden, někdo tři, zkoukli akrobatické představení barmana a poseděli asi do devíti. Pak už na ně padla únava, tak se prošli, okoukli nákupy a šli spát.

Počasí: původně mělo být pěkně hnusně – 13 stupňů, zamračeno, déšť a bouřky. Ráno to bylo mlhavý a dopoledne poprchávalo. Teplota dle displeje autobusu byla opravdu 13 stupňů. Každopádně když přestalo pršet a foukat, zdálo se, že je tepleji. Později odpoledne na nás občas mrklo sluníčko.

Kroky: 15 348/11 643

Den 10 – Molde Fjord  

Ranní připlutí bylo opět zamlžené. Městečko Molde je menší hezké městečko v rybářské oblasti. Dvojka musela být po osmé v divadle, takže se vstávalo relativně brzy. Na snídani už bylo v sedm narváno, protože loď kotvila v 8. Po vylezení z lodi jsme šli pěšky asi 500 metrů k jiné lodi, takové trpasličí pro 40-50 lidí. Ta nás odvezla na malinký ostrůvek Hjertoya. Tento původně soukromý ostrov byl vykoupen státem a nyní je na něm umístěno muzeum rybářství, zejména rybářských domečků a lodí. Průvodce nám vysvětlil, že norská jména jsou buď z jejich mytologie nebo od křesťanů. A pak už začalo vyprávění o životě rybářů v této oblasti.

Zdejší oblast byla jedna z největších oblastí, kde se historicky rybařilo. Zdejší vody jsou velmi mělké a velké množství ostrovů a ostrůvků je ideálním prostředím pro rozmnožování velkého množství tažných ryb, zejména tresky. Hlavní sezónou bývalo období od února do dubna, kdy tu táhly obří hejna těchto ryb. V tu dobu se farmáři ze zdejší oblasti přesouvali na malé ostrůvky, kde po 3 měsíce žili v chatrčích, aby nachytali co nejvíce ryb, protože to byl jejich hlavní příjem. Vzhledem k tomu, že pouze 2 % zdejší země jsou obdělávatelná, není místní půda schopna obyvatele uživit. Aby přežili, museli vždy obchodovat. Jedním z největších obchodních artiklů byly ryby ve všech podobách (sušené, solené, oleje, kostice) a stavební dřevo. Norský olej z tresčích jater je známý po celém světě nejen jako zdraví prospěšná věc (bleeeee), ale také jako palivo, které hoří krásným jasným plamenem. Svítilo se jím v celé západní Evropě. Kostice z velryb (jejich zuby) se používaly na výrobu korzetů, které byly velmi žádané také. V Holandsku ze zdejšího dřeva stavěli lodě a v Londýně po velkém požáru v roce 1666 vystavěli ze zdejšího dřeva nová obydlí. Ale zpět k rybám, pán nás nahnal do jedné z budov, kde to šíleně smrdělo starou rybou a bylo taky proč – protože tam opravdu staré a sušené ryby byly. Protože sůl byla kdysi drahé a nedostatkové zboží, zdejší ryby se sušily různými způsoby. Zdejší léto je velmi krátké, je zde vlhké a proměnlivé počasí, takže se vymýšlely různé způsoby, jak sušit ryby tak, aby je nenapadly poletuchy (mouchy a jiné letectvo). Základním typem sušení bylo na dřevěných konstrukcích ve tvaru stříšky, které se používají dodnes. Druhým způsobem bylo sušení na útesech/kamenech. Bylo to zejména ženská práce, pečovat o to, aby nedošlo ke znehodnocení ulovených ryb. Také zde do dnešních dob loví megaryby a Norsko má povolení ulovit cca 1 000 kusů velryby myšok. Je to jedna z menších velryb, která se zdržuje v mělkých vodách, protože jí nejen kryl, ale také menší ryby. Obří velryby modré, které se živí jen krylem, do mělkých vod neplují, protože ryby nežerou. Velryba prý chutná jako játro, ale bohužel se velmi rychle kazí, takže se musí dobře uchovávat a rychle spotřebovat. Čekal jsem, co to udělá s Nosičem, který je játrožravec, ale naštěstí se po chvíli smutnění sebral a pokračoval v prohlídce a neskočil do zdejšího vodního světa, aby se utopil. To jsem byl rád, protože kdyby mě někdo máchal v tý studený vodě, asi bych byl pěkně naštvanej, stačí, když zmoknu.

Rybářské domečky byly maličké, asi jako ty naše z minulých století. Lidé tam žili na hromadě – na 20 m² byly 4 postele pro 8člennou posádku lodi, 1 postel pro kuchařku, což bývala většinou mladá příbuzná některého z mužů, skládací stůl, kamna, lavice, a to bylo všechno. Už kdysi vymysleli Norové kolečkové židličky. Ne proto, že by byli líní, ale proto, že zde používali velké dlouhé sítě a při jejich opravách se potřebovali přesouvat z jedné strany na druhou, aniž by povolili napětí sítě. Na kolečkových sedátkách se mohli rychle přesouvat a nepouštět z ruky jehlu, kterou sítě spravovali. Další zajímavostí jsou jejich rukavice – standardně měli kožené oblečení – kožené kabáty, kožené kalhoty a kožené boty. Kožené oblečení každý den promazávali olejem, aby si zajistili vodoodpudivost oblečení. Problém však je s rukama – potřebovali něco na ruce, protože zdejší počasí je větrné. Kožené rukavice z tehdejší doby byly neohrabané a na rybaření se nehodily. Takže rybáři měli obrovské vlněné rukavice, které máčeli do slané vody. Jak vlna natáhla vodu, stala se větruodolná. Jo asi v nich nebylo velké vedro, ale na druhou stranu prý to funguje jako mokré neopreny v dnešní době – voda, co je na těle, se ohřeje. Jedinou nevýhodou je velká srážlivost vlny, když se máchá, zejména ve slané vodě. Takže rukavice měly na začátku sezóny klidně i půl metru a na konci sezóny to byly rukavice spíš pro dítě.

Zabezpečení budov bylo v minulosti ne proti lidem, aby něco neukradli, ale spíš proti větrnému počasí, které zde panuje. Na mnoha domcích byl nalezen tzv. dřevěný zámek. Skládá se ze 3 tyček, které jsou provlečeny obdélníkem a vzájemně se ovlivňují. Pro otevření potřebujete klíč, což vypadá jako 30cm tyčka se zářezy. Původ tohoto zámku je nejasný, ale něco obdobného bylo nalezeno v Egyptě v pyramidách. Předpokládá se, že si to námořníci přivezli z cest do Středomoří.

Další zajímavostí je jídlo – protože zdejší země neoplývá velkým množstvím půdy pro zemědělství, musely se základní potraviny nakupovat. Většinou platila úměra, že za 1 den rybaření jste si vydělali na potraviny na 7–11 dní. V hlavní sezóně bylo rybářství tak výdělečné, že za 7 sezón rybaření (tj. 21 měsíců) jste si mohli vydělat na nákup farmy. Pak asi byl problém s tím, čím to budete krmit, když tu nic neroste, takže jste stejně museli zase jít rybařit. Zajímavé bylo i stravování rybářů, protože každý si přinesl sebou truhličku, ve které měl své vlastní potraviny, na které jiní lidé nesahali. Na jedné posteli vedle sebe klidně mohl spát bohatý farmář a majitel lodi a pak chudý člověk, který žil v rybářské vesnici stále, protože neměl nic jiného. Pokud kuchařka vařila pro více lidí, každý z nich si označil svoje maso např. dřevěnou jehlou, aby se vědělo, čí je které maso. Většinou jedli sušenou rybu a o víkendu sušené maso a obilné placky nebo kaše, později brambory.

Zdejší oblast malých ostrůvků a mělkého moře je sice skvělá na rybaření, ale není ideální pro plavbu v každém počasí. Po oblasti je rozprostřeno asi 200 vraků lodí. Není tomu tak dávno, co mohl přibýt jeden velmi impozantní – výletní parník, na kterém se vozíme. Loď připlouvala mělkými vodami kolem ostrůvků a vypadly jí motory. Vítr ji začal tlačit na ostrovy, a tak vyhlásila nouzi. Okamžitě byla zahájena evakuace 4 helikoptérami, ale bylo jasné, že se nepodaří zachránit všechny cestující. Na palubě asi musela být panika a dost by mě zajímalo, jak probíhala prioritizace. Naštěstí se na poslední chvíli, kdy je od katastrofy dělily metry, podařilo motory nahodit a loď byla zachráněna. Od té doby mají výletní lodě zakázáno jezdit zdejšími vodami a musí plout kolem po moři a až před Molde zahnout do fjordu a proplout do přístavu.

Ono vůbec zdejší vodní pohyb je velmi závislý na proudech, někdy je jednodušší se dostat o hromadu kilometrů dál nebo přes proudy na vedlejší ostrůvek. Jakmile byly na lodích nasazeny motory, došlo k postupnému úbytku potřeb rybářských domečků na vnějších ostrovech a domy začaly chátrat. S motorem se za pár minut přejela vzdálenost, která veslováním trvala hodiny.

Nakonec nás převezli zase zpět k lodi do městečka Molde a Dvojka se vydala na obhlídku městečka. Cestou narazili na standardní nákupní třídu a kavárnu. Tam lákali na místní specialitu – sveler. Vypadalo to zajímavě, jako placka, tak si to dali. Jsou to kefírové jemné lívance o velikosti palačinky, do kterých dávají různé věci. Dvojka si je dala s Brunostem a se šlehaným bílkovým sněhem. Nevím, který byl lepší, ale fanoušky měly obě verze. A pak jsme se ještě chvíli potulovali, doplazili se na místní náměstí, kde před radnicí je socha slečny, která drží košík růží. Zdejší květinou je totiž růže a daří se jí tu natolik, že na střeše radnice je zahrada, kde mají 50 druhů těchto květin. Všude po městě jsou truhlíky s různými druhy růží, které v tomto období krásně kvetly. Pak se ještě musely obejít všechny obchody pro turisty, pořídit čepička pro Vesničanku a hurá na loďku. Při návratu tam probíhala párty se sobíkem a tučňákem. Jak jsem si tam všiml, tak tentokrát byly v kostýmech úplně jiné osoby.

A pak už následovala klasika – jídlo, odpočinek, odplutí…..

Večer bylo gala, tak se Dvojka převlékla a vyrazila na servírovanou večeři a drink. Myslím, že víc než gala je zaujal jídelníček, kde se servíroval roastbeef a kachna na pomerančích. Pak jsme se usadili v baru, bumbali drinky a poslouchali hudbu, která se odehrávala v centrálním baru. Střídali se tam dva druhy účinkujících: duo na klavír a housle, kde pánové hráli zejména klasiku včetně novodobé hudby a pak zpívající klavírista. Posezení to bylo hezké, drinky proběhly uspokojivě a pak se šlo spinkat. Mezitím jsme se dostali do divočejších vod, kde dost foukalo, a tak to s námi cukalo, houpalo, házelo. Asi to bylo důvodem, proč Nosič téměř okamžitě vytuhnul a Řidič se potácel po kajutce.

Počasí: na počasí jsme měli smůlu i štěstí. Ráno jsme dostali u vlezu do divadla pláštěnky, abychom nezmokli. Když jsme vylezli ven, jemně poprchávalo, ale nebylo to nic dramatického. Po příjezdu na ostrov jemně zapršelo a pak byl zbytek prohlídky klid. Po návratu se vyčasilo, takže Dvojka mohla sundat bundy. Místní chodili v tričku…. Bylo asi 14-15 stupňů a jak nefoukalo, bylo to příjemné.

Kroky: 8 731/8 603

Den 11 – Bergen

Připlutí do původně hlavního města Norska proběhlo v klidu. Voda a počasí se uklidnili, my jsme v klidu zašli na snídani a pak do diskotéky si sednout do ticha a udělat fotky. Problém je, že někteří tohle nechápou a neumí číst, a to ani obrázky. Takže místo klidu tam na jedné straně žvanili Francouzi a na druhé se někdo učil Duolingo v angličtině, tak to furt blimbalo. To prostě nepochopíte. Každopádně zážitkem bylo připlutí do přístavu, protože jsme podplouvali most. Z dálky to vypadalo, že to nedáme, ale naštěstí to dopadlo. Zaparkovali jsme rovnou v centru a pak jsme šli s Nosičem řešit celníky. Dnes jsme v posledním norském přístavu, a tak na palubě budou celníci, kteří mohou odsouhlasit vratku DPH. Bohužel zde budou přesně v době, kdy my jsme na výletě, což je na pytel, protože to žádný souhlas nedostaneme. A to si Nosič dokonce udělal registraci v jejich systému a pečlivě tam prošel všechny účtenky. Na recepci nám řekli, že s tím nic neudělají, protože čas od celníků je daný a že to za nás nemohou ani vyřídit. Prý si máme vyskočit dopoledne z lodi a zařídit si to v jiné kanceláři. No, to Nosič jen vyvalil očička, protože už teď tam byla obří fronta a minule trvalo asi hodinu, než jsme se dostali ven. Vydali jsme se zpět na kajutu, informovat zbytek výpravy a trošku jsme se zarazili. Přijeli jsme do správného patra, ale všude v chodbičce se válely kusy izolační vaty a bordel. Vypadalo to tam jako na stavbě. Po trojí kontrole, že to je fakt u naší kajuty, jsme tedy došli na kajutu. Nakonec bylo dohodnuto, že se venku nic lovit nebude, protože to bychom museli předložit věci a ty sebou faaakt nepovlečem. Tak buď se to stihne nebo ne. No, škoda.

Na výlet jsme z divadla vyrazili celkem včas, takže to nevypadalo s časem tak hrozně. Pak jsme stáli na molu a čekali, až se ověří, že jsme tam všichni. Pak jsme se vrhli na cestu, kde jsme doufali, že nastoupíme do jednoho z přistavených autobusů. No, tak ne, procházeli jsme kolem dalších skupin, které také šly na výlet a trošku jsme se tam místy ztráceli, kdo kam má jít. Prostě synchronizace všeho najednou se často změní na totální chaos. Nosič se jako klíště držel průvodkyně, takže my jsme byli na dobré cestě, bohužel Řidič už na tom tak dobře nebyl. Naštěstí si pak všiml, kam má jít, a nakonec jsme se sešli na lodi. Jako tradičně se Nosič špatně rozhodl a nejen, že si sedl na stranu, kde nebylo následně moc k vidění, ale ještě si sedl tak, že se jelo pozadu. Vedle se nacpali nějací Němci, kteří se furt fotili, až se Nosič radši nakonec zvedl a šel nahoru na palubu a ve větru a dešti tam fotil panoramata. Osobně by mi to nevadilo, kdyby mě nechal s Rendou dole, ale ten šílenec mě vzal sebou. Když to naše loď pod mostem rozjela a následně začala předjíždět trajekt, měl jsem do dělat, abych se neuškrtil, neuletěl nebo nebyl umlácen parůžkem. Část cesty propršela, takže nejen, že jsem byl vyvětranej, byl jsem i mokrej. Snad z toho aspoň budou dobrý fotky. Myslel jsem, že pojedeme jen malý okruh, ale nakonec z toho byl megaokruh.

Vyjeli jsme z přístavu, kde jsme parkovali, objeli jsme výběžek, na kterém je kromě parku také akvárium a přeplavali do starého přístavu Bergenu – Brygge. Zde se nachází původně masný trh a pak rekonstruované budovy společnosti Hansa. Tahle pánská obchodní německá společnost se poměrně separovala od zdejší norské společnosti a jejich domy byly obehnané zdmi. Pak jsme se vydali směr Lysefjord, což je v současné době rekreační oblast Bergenu a ceny zde jsou obří. Cestou jsme měli možnost pozorovat nejen rybářské oblasti, ale také je tam umístěna vojenská základna. Plavba byla krásná, i když jak jsem psal výše, životu nebezpečná. Asi po hodině a půl jsme zakotvili, byli jsme vyhozeni z lodi, nacpáni do autobusů a tradááá zpět. Protože nahoře na lodi nebylo téměř slyšet, tak z výkladu vím prd. Jen tam byl nějaký Olaf a pak nějaké další informace. Z autobusu toho vím trošku víc.

Zdejší lesy jsou nyní intenzivně obnovovány tím způsobem, že za jeden poražený strom se musí vysadit dva nové. Nejvíce se vysazují borovice, protože rostou rychle, smrčky a břízy. Březové dřevo se používá zejména na stavbu střech, protože je přirozeně vodoodpudivé. Všiml jsem si, že většina ostrůvků, kolem kterých jsme proplouvali, je pokrytá lesy. Takže je možné, že původně tu bylo pokryto lesy vše, stejně jako kdysi dávno Anglie, než přišla průmyslová revoluce. Zdejší kus země je velmi úrodný, takže zvládl zásobovat potravinami i další oblasti, kde tolik půdy nemají. Také se zde daří ovocným stromům, i když je sezóna kratší než v kontinentální Evropě. Také zde mají velmi zajímavé norské fjordské koně. Protože jsem s Nosičem seděl na druhé straně, tak jsem je neviděl, ale jsou to taková světlá zvířátka, která mají na hřívě a ocasu černobílé pruhy nebo přechody. Jsou nižšího vzrůstu, ale zato jsou velmi silní a používají zejména jako pracovní koně. Renda říkal, že je viděl a na tu dálku vypadali jako kráva… tak nevím, co si o nich mám myslet.

Bergen bylo hlavním městem až do konce 13. století a pak to převzalo Oslo. I v pozdějších letech se dále rozrůstalo a je zde sídlo hromady institucí. Dojeli jsme do Brygge, starého centra města, kde jsme měli mít půlhodinovou zastávku a prohlídku starých dřevěných budov Hansa. Tady měl Nosič obrovské dilema, zda se na zbytek prohlídky vykašlat, zeptat se na cestu na loď a ihned vyrazit na loď nebo zda to má absolvovat a návštěvu celníků na lodi, která měla trvat do 17 h. Vzhledem k tomu, že odjezd autobusu byl naplánován na 16:45, bylo téměř jisté, že to nestihneme. Nakonec se Nosič rozhodl, že v tom Řidiče s Rendou nenechá a že se půjdou projít a podívat na dřevěné domečky. Paní říkala, že v prostorách mezi domy často pěstovali obchodníci bylinky nebo kytky a měli tam kozy. Vzhledem k tomu, že vztahy mezi muži z Hansa společnosti a zbytkem zdejšího národa nebyly nikdy báječné, bylo dobré se zazásobit vlastními silami, kdy to šlo. Protože v obchodních prostorech nežily rodiny mužů z Hansa, nebylo nutné, aby tam byly nějaké širší prostory a místnosti pro různé události. Budovy byly jednoduché a zejména se jednalo o sklady. Cestou jsme poztráceli skoro všechny účastníky prohlídky, protože se buď vydali zkoumat budovy po svém nebo propadli nákupní horečce. K autobusu se nás vrátilo asi 6. Postupně se ostatní vytrousili z domečků, a nakonec se k nám přidali ještě nějací lidé od druhé skupiny, která měla odjíždět o něco později.

Cestou do přístavu jsme prokličkovali zdejší staré město, nákupní zóny a podobné věci, abychom krátce po 17 h dorazili do přístavu. Nosič a já jsem se poloběhem vydali honem na loď, abychom ještě zkusili podívat na recepci, zda tam náhodou nejsou celníci. Měli jsme štěstí. Byla tam fronta na dva úředníky a vypadalo to, že to dopadne. Fronta sice vypadala velká, ale díky tomu, že tam stáli po dvou, tak to místy šlo rychle. Největším problémem bylo to, že lidé neměli vyplněné dokumenty, které se předkládaly, takže to všechno zdržovalo. Když jsme se dostali na dosah asi 2 lidí před námi, tak starší celník prohlásil, že za chvíli musí odejít z lodi a pak bude nutné papíry nechat u posádky. To je sice dobrá varianta, ale není jisté, že by to bylo v pořádku jako nyní, kdy to projdou sami. Jeden člověk z posádky se rozhodl, že bude pomáhat s vyplněním papírů, které lidi nemají připravené a vzal si pár před námi stranou. My jsme se tudíž přesunuli na začátek fronty a dostali se k mladému celníkovi. Nosič ukázal připravenou registraci v systému, kde bylo vše nahrané. Bohužel sebou neměli čtečky na kódy, takže bylo dobře, že byla připravena občanka a také platební karta, která se bohužel v systému nějak nepropsala. Mladík naskenoval dokumenty, a řekl, že je to OK a že za týden přijdou peníze. Byli jsme velmi rychlí, což bylo super a Nosič byl rád, že to dopadlo.

Odplutí z Bergenu bylo trošku dramatické. Vypluli jsme dle plavebního plánu, což jsme sledovali z kajuty během příprav na večeři. Asi po 10 minutách se ozvalo hlášení v kabině. Tato hlášení v kabinách jsou velmi zřídkavá. Kromě tréninku pohromy se nepoužívají. A tentokrát zaznělo hlášení, že se vyskytla výjimečná zdravotnická událost a loď se musí vrátit zpět do přístavu. Začali jsme zpomalovat, až jsme zastavili a pak jsme nasadili zpětný chod. V době, kdy jsme znovu parkovali, jsme se vydali na servírovanou večeři. Asi za hodinu od hlášení, že se musíme vracet, proběhlo další hlášení, že zdravotnická záležitost byla vyřízena, pacient byl předán na pevninu a že zase vyrážíme.  

Pak už probíhal večer klasicky – večeře byla zbaštěna, pak hurá do baru na drink a pak jsem myslel, že se půjdou rozvalit. Přeci jen výlet a stres z celníků byl náročný sám o sobě. Celkem jsem se divil, když mě místo kajutky vzali do divadla. Tam probíhalo představení Abba. Dvě holčiny tam zpívaly slavné písničky. Jak jsem zvyklý sedět v misce a koukat na film Mama Mia, tak jsem písničky znal, ale každá zpěvačka je jiná a jinak to prožívá. Přišlo nám, že brunetka tak polyká tvrdé souhlásky a slova, že jí není rozumět a blondýnka některé části písniček zase zpívala moc na tvrdo – to by se hodilo spíš na rockové vystoupení než na Abbu. A pak už nastal konečně klid a pohoda, šlo se spinkat.

Počasí: počasí bylo hodně proměnlivé, chvílemi prosvítalo sluníčko a chvílemi lilo jako z konve. Teplota byla relativně rozumná, kolem 14 stupňů. Výměna zdejšího počasí je opravdu jako u nás na horách – jen o něco rychlejší.

Kroky: 9 913/8 593

Den 12 – na moři

Den začal jako vždycky: probuzení, snídaně, odpočinek, sepisování kde čeho, příprava fotek…. Pak proběhl velmi lehký oběh a další odpočinek a další válečka. Kolem čtvrté hodiny se Dvojka rozhodla začít balit. Postupně pobalili většinu věcí a vytřídili, co si musí nechat na den výstupu a co je křehké a do zavazadel odnesených dolů nepatří. Pak proběhla servírovaná večeře, nějaké ty drinky, dobalení kufrů a jejich vynesení před kajutu a spánek. Noc byla trošku náročná, protože tam furt někdo běhal, dusil se, chrchlal, odpouštěl tekutiny a podobně. No, snad zítra dojedem domu.

Počasí: počasí během dne bylo proměnlivé, občas vysvitlo sluníčko, občas bylo zataženo a dělaly se bílé čepičky. Teplota byla kolem 14–16 stupňů.

Kroky: 5 477 / 1 916

Den 13 – cesta domů

Ráno se muselo vstávat brzy, protože jsme mohli odejít v 7:45 a do té doby se Dvojka musela dát dokupy, nacpat bříška, dobalit a přepravit se na místo setkání. Vstávání bylo naplánované na 6:00 a sluníčko už tou dobou pařilo jako blázen. V 7:00 bylo plánované dokování, a dle všeho jsme přistáli včas. Dvojka se ráno dobalila, z pokojíčku vypadla o půl osmé a pak chvíli počkala v setkávací místnosti. Když nastal čas, sebrali jsme se a vyrazili ven. Zbytek lidí tam seděl o čekal, až je někdo odvede k východu, nebo jim řekne, že mohou jít. Tak to totiž bylo v minulých letech. Nyní to bylo tak, že musíme z pokoje vypadnout do určité doby, ale abychom se nemuseli toulat po lodi, můžeme sami v určeném časovém rozmezí zůstat v určeném prostoru/baru a pak odejít z lodi, až se nám to bude hodit. Z lodi jsme vyšli úplně bez front a jediní na kontrole a v koridoru. Došli jsme pomalu k zavazadlovému prostoru, kam pořád naváželi další a další zavazadla. Zjevně došlo ke zpoždění vykládání zavazadel, což některé osoby velmi popudilo a byli velmi nepříjemní. Řidič se mnou a s ručně přinesenými zavazadly počkal u kraje a Nosič se zatím vrhnul do hromady kufrů a kradl tam ty naše. Trošku tam zlobil lidi kolem, protože lezl, kam neměl, ale nakonec se mu povedlo vytahat zbylá 3 zavazadla a dopravit je k nám. A pak už hurá naložit autíčko, připravit si věci na cestu a vyrazit. Z parkoviště jsme odjížděli bez fronty a téměř sami. Za námi se začali z lodi rojit lidi a nakládat auta, takže nám to vyšlo tak akorát.

Dle původní navigace jsme měli být doma někdy po 14 hodině přímou jízdou. Ale to by nebyla Dvojka, aby nelezla všude možně. Takže první zastávka byla na benzince, kde by měli mít levnější benzin, než je na dálnici a mělo to být někde před Shell čerpačkou. Bohužel se ji nepodařilo najít, tak jsme jeli na Shell, i tak byla levnější, než co je na dálnicích. Nosič si to musel nutně označkovat. Pak jsme pokračovali dál až byla potřeba zase zastavit, protože Řidič byl unavený z těch sladkých žbrnd, co pije. A hádejte co, jo Nosič šel značkovat. Pokračovali jsme dál a cestou Dvojku napadlo, že by se mohli stavit v Drážďanech v prodejně oblečení, kde šijou i na Řidiče a že by si tam mohli koupit nějaké jídlo na druhý den. Takže asi na třikrát zadali do navigace místo, kde chtějí parkovat, cože je nejužší centrum Drážďan, kde stojí Altmarkt. Nakonec se jim povedlo tam trefit a hurá na nákupy, teda …. U některých to začalo značkováním. Já nevím, co s tím furt má. Tak se nemá tolik zalévat, když pak furt musíme stavět. V prodejně oblečení to Řidič vzal ve velkém stylu: bunda, kalhoty, košile, trička, další košile, další trička…… Prodavačka z toho byla celá nadšená a široce se usmívala. Pak jsme se vydali na cestu zpět k autu a zastavili se v malém Aldi, které v daném obchoďáku je. Tam se pořídily základní věci – pečivo, ovoce, zelenina a hurá domů. Tam se dovalili kolem páté hodiny. Teda málem tam nedojeli, protože nějaký idiot si v Praze v jednom z tunelů hrál na DJ a přehazoval značení pruhů tak, že jsme tam jezdili jak idioti z pruhu do pruhu. Každý byl zmatený, auta stála, troubila, řidiči byli vztekli, no hrůza. Vůbec nechápu, jak někdo mohl tohle dopustit. Buď si vzal do práce dítě, které tam mačkalo náhodně čudlíky, nebo je někdo opravdu megadebil. Zbytek cesty už šel.

Jen co jsme se dostali domů, tak Dvojka vyhodila zavazadla, uklidila DE nákup do lednice. Jooo, na sýry a salámy, které měla v jiném kufru a vezla z lodi, úplně zapomněla. Převlékli se, sedlo se do auta a jelo se zase ven. Nejdřív natankovat a pak na večeři. Řekli si, že když už přijeli později, tak si vařit nebudou, stejně není moc z čeho a že si dají do čumáčku. Zašlo se na ramen a pak na další nákup zeleniny (aby bylo na Pholévku) a pak konečně domů.

Počasí: slunce, místy mráčky, teplota 24–27 stupňů.

Počet kroků: 8 652/7962

Finance:

Základní výlet byl za 5 632 EUR, k tomu výlety za 1 720 EUR, Berlínská zastávka vyšla na 500 EUR, benzín s parkováním 325 EUR…. a k tomu nákupy a srandičky, co se nepočítají jako internet na lodi za 120 EUR na zařízení….. a to vše po slevách.

Zhodnocení:

Já osobně hodnotím tuto dovču jako velmi úspěšnou – podíval jsem se zase do země svých živoucích vzorů, získal jsem nové 2 bráchy a nesnažili se mě upéct jako loni. Bylo sice chladněji, ale nebylo to jako předloni a ani nijak extrémně nepršelo a nemáchali mě v bahně. Tím, že se Dvojka často válela, tak jsem měl klidnou dovču a nebolí mě tolik pacičky od zapisování všech aktivit, co se kde dělo.

Dvojka něco plácá o zlepšení fyzičky, imunity a úbytku kg, ale to je tady posledních pár let standardní, tak už to neberu ani v potaz. Každopádně, co můžu sdělit, tak jsou váhové přírůstky cestovatelů a zavazadel. U cestovatelů je to celkem –2,5 kg. U zavazadel se odjíždělo se 73 kg, ze kterých nepoužili 2/3 oblečení a vrátili se s 94 kg. Už jsem viděl větší váhové přírůstky, třeba loni. 😊

A tím končí tato norská sága.