MSC Virtuosa 19. 2. 2023 – 26. 2. 2023

Nazdar nazdar nazdar, konečně to přišlo!!! Konečně mě po roce pustili k pořádné aktivitě. Celý rok slýchám povídání o lodních dovolených, které nosič s řidičem absolvovali předtím, než jsem se k nim připojil. Zápisky mi svěřili jen pod slibem, že nebudu používat sprostá slova a lékařské výrazy pro osoby se sníženou inteligencí.

Takže malé shrnutí, než budeme pokračovat: moje Dvojka (asi jim tak budu do budoucna říkat) už byli na 8 lodních dovolených, o kterých si můžete přečíst zde.  Já jsem se k nim připojil až na tuhle devátou. Takže jak to všechno začalo:

První zmínka o nějaké lodní dovolené padla už během léta roku 2022. Pořád se dumalo kam a co a jak, až se ozvala destinace, na kterou jsem se moc těšil. Vypadalo to, že mě vezmou do jednoho z mých domovů, nebo alespoň na půl cesty do toho druhého – na sever na Špicberky. Ale pak se najednou Dvojka rozhodla, že se udělá malá rychlá testovací odpočinková plavba ještě v únoru – takové hopknutí. Protože jsou oba v práci trošku marní na termíny, a hlavně jeden se rozhodl chodit do školičky, tak se termín pečlivě hledal. Nakonec byl vybrán poslední celý týden v únoru a jede se malý okruh západní Evropou. Pro mě, který se těšil na velké dálavy a velká dobrodružství trošku nuda, ale lepší než sedět doma na stole.

Dvojka roznesla informaci o plavbě mezi své přátele a rodinu a čekala, zda se někdo přidá. Nakonec se přidal jeden rodič s vnučkou coby překladatelkou, já jim říkám Jižanky. Plavba je na týden, což není moc, ale je na jedné z nejnovějších lodí: MSC Virtuosa.   

V sobotu odpoledne k nám tedy dorazily Jižanky, proběhly takové ty zábavné aktivity „Co máte sbalené sebou?“, „Máte tohle tamto a tadyto?“, „Co si dáte k jídlu?“ a podobné blbiny. Vyjíždělo se v neděli ráno v 7:00, takže bylo potřeba vše připravit předem. Největší zábava nastala ve chvíli, kdy se domácí rozhodli, že rozloží gauč v obýváku na postel. Při pokusu o nasazení prostěradla se totiž Domácí propadla postýlkou. Takže bylo jasné, že je něco špatně. Chvíli to zkoumali a pak se rozhodli to opravit. Takže navečer, kdy Jižanky již byly téměř zdecimované z cesty a unavené po všem tom dotazování, se Dvojka rozhodla vzít nářadí, vrtačku a jala se upravovat postel. Byla to děsná hlína je pozorovat, jak upravují postel, pak na ni Domácí leze a zase se propadá (asi 4x), ale nebudu vás napínat a řeknu vám rovnou výsledek: nic. Velké opravy, které nastaly měly za následek velké nic. Nakonec se postýlka rozložila tak, aby se nepropadala, povleklo se a všichni se mohli uložit k spánku.

Ráno proběhlo tradičně, když je někde víc lidí a je to před odjezdem na dovolenou: řešení, kdo co bude snídat, probírání, co je potřeba kam uložit, finální dobalení kufrů a příprava na vstup na loď. Pak se konečně vyrazilo do auta i se všemi těmi zavazadly…. Před parkovištěm se pak vše skládalo do rakve (ano, Dvojka musela vzít na auto rakev). Normálně neuvěříte, co mi udělali: nacpali mě do kufru auta!!! Mě!? Ludvíčka jejich jediného!!! Jaká drzost!!!  Jediné, co je omlouvá je to, že když na předchozí plavby brali kachny, tak je strkali do kufru zavazadelního! Já jsem byl připnutý ke kabelce a válel se nahoře na zavazadlech. Tradičně totiž jezdím na zadní sedačce, ale ta byla obsazená.

Z cesty do přístavu Hamburk toho moc zajímavého nebude, kromě informací od Dvojky: První třetina cesty bylo příšerné počasí – foukalo, pršelo a vůbec to nebylo nic příjemného. Další část cesty již byla o něco lepší a probíhala poměrně v pohodě. Dělaly se zastávky, papaly se svačinky a občas na mě hodili očko, jestli jsem spokojený. Do přístavu jsme přijeli po třetí hodině, což bylo necelou hoďku před časem na check-in. Parkoviště už bylo celkem nacpané, ale nikde žádné fronty, nic. To samé v odjezdové hale – téměř nikde nikdo, holčiny na odbavení se tam nudily a o nově příchozí se pomalu praly. Proběhlo se checki-inem, kontrolou a hurá na loď. Obavy, že Domácí nepustí na loď kvůli šílenému chrchláku, se kterým byla u lékaře pár dní před odjezdem (a v báglu vezla snad tunu chemikálií – léků), se naštěstí nenaplnily a konečně jsem se dostal na loď. JUPÍÍÍÍ!!!

Den 1 – nalodění

Při příchodu do lodi každého ohromí centrální prostor, kde začíná dóm – promenáda přes 2 paluby s obloukovým stropem tvořeným tisíci led diodami. Na stropu probíhá promítání různých designů a třikrát za den je promítáno speciální 5minutové minipředstavení – každý den jiné. Já jsem jen zíral, jak je to všechno nablýskané a plné lidí. V centrálním prostoru je v přízemí sekce obchodů a restaurací, takže lidi se tam kumulují. Však můžete mrknout na nějaké ty fotky sami. Proběhli jsme halou, omrkli kde co je a vydali se do kajuty/do pokojíčku. Tam si Dvojka dala sprchu, převlékla se a pak vyrazila do víru zábavy. A víte co? Normálně mě nechali v kajutě!!! Takže zatímco si všichni užívali večeři a nákupy a okukování lodi, já jsem byl zavřený a nikam mě nevzali. Vrátili se v půl dvanácté s tím, že prý na lodi není možné sehnat pro dospělé wristband (náramek), který slouží jako náhrada za kartu. Zároveň přitáhli nějaké nákupy – tužky a náplně do difuzéru a pak se rozvalili a šli chrnět.

Kroky: 10 100/12 100  

Den 2 – na moři

Ráno se Dvojka po sedmé vyvalila z postýlky, dala se dokupy a kolem osmé vyrazila na snídani. Prý jsou tady snídaně standardní, ale když jsem viděl, jak se cpou, málem mě báclo. To nebyla snídaně, to bylo obžerství! Pak se Dvojka rozhodla, že vyrazí na obhlídku lodi, protože včera prý všechno nestihli, jak hledali bar, kde jim nalijí. Nakonec skončili v baru pro dospělé, jehož jedinou odlišností je to, že tam nejsou děti. Jinak klasický bar s lidmi. Bohužel, když si obsluha všimla, že je ve skupině osoba, které ještě není 18, sebrali se všichni a odešli zase trajdat po lodi.

Pak proběhl klasický lodní den – zašlo se na oběd, objednala se speciální placená představení od skupiny Carousel Productions at Sea nazvané Arkymea a Ajedres, někteří pak nakupovali a okukovali taneční lekce s drinky v ruce a jiní se váleli nebo šli do posilovny.

Večer se odehrával v gala stylu, takže vše slavnostní a vyšperkované. Protože jsem prý nebyl dostatečně slavnostně oblečen (mám jen šálu), tak mě na večeři ani na následnou zábavu nevzali. Dle povídání Dvojky jsem nabyl dojmu, že největším zážitkem večera byl žvanec: Beef Wellington vychvalovali, až mi to přišlo divný. Samozřejmě se postupem času řeč stočila i k nechtěnému zážitku v divadle, kde se nepodařilo části výletníků dorazit včas na zablokovaná místa a Domácí při přesedání ze sedačky na sedačku málem kšandami přizabil 8letého kluka v přední řadě. Kdyby to neznělo děsivě a oba dospěláci nebyli otrávení z reakce matky, tak se potrhám smíchy – zabit kšandami…. To je pomalu na Darwina! Kvůli představování posádky neměli naši výletníci prý mnoho času mezi divadelním a speciálním představením, takže přesun z přední části lodi, kde je divadlo do zadní části lodi, kde je Carousel Lounge probíhalo v poklusu. Ono se dobře kluše v teniskách, ale zkuste si klusat ve společenské obuvi prostorem, kde se potácí stovky lidí v obuvi, ve které neumí pořádně stát, natož chodit…. A ještě když probíhají další společenské aktivity. Domácí žbrblala, že jsou jí velké lodičky, že se jí špatně uhánělo a Domácí byl rád, že to ufuněl.

Každopádně představení Arkymea prý stálo zato. Jedná se vlastně o část skupiny Cirque du Soleil, ale poté, co měl cirkus v roce 2020 finanční problémy po covidu a vypadalo to na totální konec, tato část vyhrazená pro lodní představení byla oddělena a byla vytvořena nová firma. Představení probíhá ve speciálně vytvořeném prostoru pouze pro tato představení. Jedinou nevýhodou tohoto prostoru je povinný průchod přes kasino, kde se smí kouřit – fuj, velké FUJ. Ale představení prý bylo krásné a jak je všechno tak nějak blíže, člověk víc zírá, co artisté dovedou. Součástí vstupu je i drink, který se podává při vstupu a u sedaček jsou držátka na sklenice.

Po představení se všichni zašli podívat na další promítání v dómu, tentokrát na téma Nejznámější stropy. Také se mrkli na tichou diskotéku – lidé si vzali sluchátka, která se rozdávala v dómu a poslouchali diskotéku ve sluchátkách. Myslím si, že pozorovat kroutící se lidi s blikajícími sluchátky na uších bez muziky je mnohem zábavnější, než když jde o klasickou diskotéku. A pak už se šlo spát.

Počet kroků: 9 600/12 900.

Den 3 – Zeebrugge

Ráno v sedm jsme již byli přivázaní v Belgii v Zeebrugge a z balkonku jsem viděl vojenské loďky. Dvojka se chvíli dohadovala, jestli vzít za 15 EUR shuttla do Blankenbergu nebo jestli se projít nebo jestli se na to vykašlat a zůstat na lodi. Protože nebylo možné se pohybovat pěšky po molu, rozhodli se pro shuttla. Připnuli mě na výletní batůžek a konečně jsem se dostal někam ven do pořádného zahraničí. Vlezli jsme do busu, který nás odvezl asi 20 minut do vedlejší „vesnice“ (předměstí Brugg) a tam nás u vlakového nádraží vyhodili. Vydali jsme se tedy na vycházku po přímořském letovisku, kde je v únoru hodně míst zavřených. Naštěstí bylo otevřené alespoň něco, takže základní nutnost – čokoláda, byla pořízena. Bohužel waffle nebyly otevřené ani jedny a o hranolky, které byly otevřené nikdo nejevil zájem. Asi po hodině a půl to některé přestalo bavit, takže jsme se vydali zpět k busu. Tam nám na dotaz sdělili, že wafflárny se otevírají až po druhé hodině odpoledne a pokud chceme waffli, máme jet do Brugg, kde je všechno otevřené. Cesta vlakem trvá jen 12 minut, ale je otázka, jak často to jezdí – dle Domácího co hodinu. Protože většina výletníků jet nechtěla, tak se nastoupilo do busu a hurá zpět na loďku. Takže jsme v Belgii a tajtrlíci výletní si dají horkou čokoládu na lodi, hranolky v bufáči a wafli si koupili v obchodě – příšerný. Snad budou další výlety o něco lepší.  

Po výletu probíhalo vše jako vždycky – jídlo, obdivování dalšího „představení“ v dómu, tentokrát na téma krásy přírody. Pak se šlo na představení zdarma: Elvis. Naštěstí mě vzali sebou, tak to mohu posoudit: nuda, nic zajímavého… Písničky byly z 50. a 60. let, což už je hooodně dlouho a navíc to nebyly ty nejznámější. Výhodou bylo, že hlavní aktér byl velmi aktivní a komunikoval s publikem, takže se mu povedlo lidi trošku rozhýbat. Zejména ve chvíli, kdy vyhlásil akci, kterou kdysi dělal prý i Elvis – kdo chce šálu, musí si pro ni přijít. Takže pár dam a slečen se sebralo a šlo si pro kus hadru, který si zpocený zpěvák nejprve omotal kolem krku, aby se do něj utřel, a pak ho dal ženám a ještě chtěl pusu na tvář. Poslední šálu dostala malá holčička, která si s ním jen potřásla rukou. Pak se letělo na druhou stranu, kde jsme měli placené představení Ajedrez. Musím říct, že jsem velmi litoval, že mě nevzali na to první představení, protože jsem nebyl gala. Představení bylo obsazeno max. z 20 %, takže jsme měli krásná místa ve druhé řadě (ze 6 v centrálním kruhu) a nikdo před námi nebyl. Kolikrát jsme se lekli, že na nás akrobaté skočí a hlavně nám lítali nad hlavami nejen oni, ale někdy i jejich vybavení. Bylo to famózní a diváci se mohli uplácat, aby představení ocenili. Pak se honem letělo spát, protože druhý den se začínalo brzy.

Kroky: 13 500/17 100

Den 4 – Rotterdam

Ráno nějaký magor rozsvítil už v 6:20! O dovolené! Šílenost. Proběhla sprška, oblečení, sbalení a v 7:00 se vyrazilo na snídani. Tam bylo už taky slušně nacpáno a vypadalo to jak v úlu. Dvojka do sebe nacpala snídani, aby v 8:00 seděli na druhé straně lodi o 9 pater níž v divadle, odkud se odvádějí lidé na výlety. Ač jsme na výstupu získali zpoždění, protože skener nechtěl fungovat zrovna u Domácí, která mne měla na batůžku, tak se jí nakonec podařilo zpoždění dohnat a dokonce vlézt do autobusu jako první. Snaživka. A pak se vyrazilo z Rotterdamu do Amsterdamu, kde jsme měli mít kromě trajdání i výlet loďkou po kanálech. A teď trošku těch nudných informací, které jsem nachytal v busu – a doufám, že průvodkyně nekecala: Rotterdam je z části úplně nové město a z části má starou zástavbu. Linie je ostře oddělená a může za ni druhá světová válka. Městu bylo dáno od Němců ultimátum a i když se těsně před koncem termínu město vzdalo, Němci jej z části vybombardovali. Proto bylo potřeba část města postavit znovu. Nizozemci to vzali po svém a nechali tam postavit různě tvarované hranaté budovy nejmodernějšího vzhledu a materiálů. Část města, která nebyla vybombardovaná zůstala ve své původní podobě a je to jednolitá záplava hnědých cihlových domečků s bílými okny prokládaných takovou směskou úzkých pitoreskních budov, až člověk zírá. Název Holandsko je prý špatně, protože je to název části země, správně je tedy Nizozemí. Obyvatel má asi 17 mega a 2/3 z nich žijí v pásu u pobřeží. Zbytek žije spolu s hromadou krav ve vnitrozemí. Asi 70 % země je pod hladinou moře a jedno z nejnižších míst je jedno z největších letišť Evropy – Schiphol. Je 4 metry pod hladinou a jméno pochází z původního stavu místa – díra v jezeře, ve které byly nalezeny stovky vraků lodí. Země je známá mlýny, které však nesloužily primárně k mletí obilí, ale k čerpání vody z těchto oblastí ven. Nyní tuto práci zastává modernější technika, která jede na plné obrátky, protože kdyby Nizozemci přestali čerpat, tak jsou za týden pod vodou. V mlýnech, které jsou všechny národními kulturními památkami v současné době bydlí lidé a udržují je a vláda jim za to platí. No, nevím, bydlet ve starém kamenném kulatém majáku – bych si přišel jak zlatá rybka v kouli a zblbnul. Eko elektriku mají v téhle zemi nejlepší a největší a nejšikovnější a vůbec super a extra bláááá blááá… a víte proč? Protože jsou u moře a furt tam fouká, takže nic nemusí dělat – jen namontují hromadu vrtulí a mají pohon zdarma. Co se týká automobilismu, tak tam je situace velmi zajímavá – prý se vláda snaží co nejvíce osobních aut dostat ze silnic a tak je na osobní auto uvalena 48% daň. Silnice jsou primárně určeny pro převoz zboží z obrovského přístavu Rotterdam dále do vnitrozemí – prostě byznys. Co se týká Amsterodamu, tak jsem si všiml, že v jedné věci je to stejné jako v Rotterdamu – mají tak úzké silnice, že se tam náš autobus v zatáčkách měl problém vejít – všichni lítají jak magoři na kolech (asi chtějí být zdraví) a autobusová MHD pravděpodobně neexistuje. Amsterdam se může posledních 5 let pochlubit dokonce metrem! Je zakopané pod vodou, stejně jako parkovací místa pro miliony kol. Nizozemci prý do práce nejezdí autem, ale dojíždí vlakem nebo lodí nebo nově metrem. Parkování ve vnitřní části Amsterdamu je masakr, protože na jeden ten jejich pidibaráček 3 x 3 (3 metry na šířku a 3 poschodí) je jedno parkovací místo. A víte, proč mají jejich baráčky u krovu háky a proč jsou vykloněné do ulice? Protože mají tak malé dveře, že se tamtudy nedá dostat nábytek dovnitř, takže to stěhují oknem! Aby si neodřeli nábytek o zeď, jsou domky nakloněné nad ulici. Za boční náklon pak nemůže stavební plán, ale špatné pískové podloží. Domky ze 16. století, které všichni obdivují prý drží jako zuby – vypadne jeden a padne celá řada. To jsou šílenci. Na druhou stranu člověk musí obdivovat jejich houževnatost a vynalézavost – bydlí v barácích pod úrovní moře, staví všechno pod vodou apod.

A teď něco o nás – v Amstru nás vykopli z busu asi o půl jedenácté, odvedli nás na malé náměstí a do jedné jsme se mohli s mapou toulat po Amstru. Takže místo historie, kultury, coffee shopů a podobných zábav jsem čuměl, jak mě tahají po květinovém trhu a vybírají nějaký cibule (prý tulipán) a pak čučí na semínka od kde čeho. Naštěstí si Dvojka všimla, že naproti květinovému trhu jsou obchůdky se sýry a waflemi. Takže se vrhli na wafli. Heeeele, to nebyla wafle, to byla megawafle. Nahoře tuna čokolády a chudák tyčinka KitKat se choulila ve střední části a bála se, že ji najdou. 😊 Zkrátím to: jeden svoji wafli zbušil, druhá dala půlku a Jižanky si svoji jen oslintaly. Pak se nakoupily magnetky a všichni se plazením vydali na prohlídku těch zábav. Nakonec se z toho stala další nákupní mánie. Protože Domácí je trubka a nezabalila si některé části oděvu, tak si je musela dokoupit spolu s vybavením do bot, aby z nich nevypadla. Se z ní jednou picnu! Pak jsme konečně viděli to zajímavé – centrální náměstí, stánky s hranolky, davy turistů a cestou čuchali veselé kytičky….. Dokonce jsme potkali megaobchod s kamarádkami kachničkami a jednu koupili domů do sbírky. Je stylová a má šmrnc. Výlet lodí byl taky dobrý, a dokonce mi udělali nějakou fotku z výletu jako důkaz, že jsem tam byl. Cestou zpět část lidí v busu pochrupovala. V Rotterdamu jsme ještě udělali malý výlet zbylou částí města, kterou jsme předtím neviděli – čínská čtvrť, vyhlídková věž Euromast s výtahem, který se točí dokola, most v podobě labutě apod. Na loď jsme lezli už v termínu, kdy jsme měli být všichni na palubě a Dvojka se rozhodla, že se pomstí zbylému kousku wafle tím, že ho zbuší v jídelně s horkým čajem.

Pak klasika – večere, divadlo, a white párty, kam mě zase nevzali. Snad zítra…..  I když prd, zítra je to na dlouho, to budu mrtvej.

Kroky: 13 800/18 500

Den 5 – Le Havre

Ráno to bylo dobrý – pohodička, vstávání o půl osmé, pak snídaně, dokonce vylezlo na chvíli i sluníčko. O půl jedenácté byl nástup na výlet na Mont Saint Michel, který měl trvat 10 hodin.

Začátek výletu nás trošku vyděsil, protože jsme měli sdílený autobus s Němci. Nakonec to nebylo tak strašné, mohli jsme dopadnout hůř. A teď trošku toho blábolení: Název města Le Havre kupodivu znamená Přístav (kdo by to tušil, že?). Je to druhý největší přístav Francie (největší je Marseille), ale co do objemu přepravených kontejnerů je Le Havre větší. Město jako takové jsme neviděli, protože jsme kotvili na straně co nejblíž Mostu Normandie, přes který jsme se vydali na výlet až k hranicím s Bretaní. Jízda trvala tři hodiny a průvodkyně už dopředu upozorňovala, že je nutné se najíst a vykonat potřebu před příjezdem do Mont Saint Michel (MSM). Název Normandie pochází od slova Norman – Seveřan – takže od Vikingů, kteří danou oblast kdysi dávno obsadili a promíchali se s místními obyvateli. Normanďané jsou hrdí na svoji historii bojovných knížat, kteří občas úspěšně vtrhli do Anglie. Za největšího hrdinu považují Viléma Dobyvatele. Barvy oblohy, které se díky různým prouděním vzduchu velmi mění, inspirovaly např. Moneta. Počasí je zde podobné jako v Anglii – většinou zataženo a často prší. Krajina je mírně zvlněná a dokonce pro to mají speciální výraz, který jsem zapomněl. Po celé Normandii je velké množství opatství, která byla v různých dobách buď velmi prosperující oblastí nebo naopak prošla krizí. A to samé platí i o MSM. K založení opatství došlo po trojím zjevení Sv. Michaela biskupovi St. Aubertovi na začátku 8. století. V minulosti to bylo stejně důležité poutní místo jako Santiago del Compostelo. Je to miniaturní ostrůveček, na kterém se od té doby staví jedna budova na druhou jako tetris. Je až neuvěřitelné, kolik různých druhů a slohů dokázali za ta století nacpat na jeden kus skály a že to dodnes drží. Vše je postavené z granitu, který se těžil nedaleko a vozil loďmi. Vzhledem k tomu, že granit něco vydrží, má celý ostrůvek středověký ráz až do dnešních dní. Historii toto opatství nemá lehké, protože poté, co bylo staletí rozšiřováno, bylo po Francouzské revoluci úplně vyrabováno. Pak opatství chátralo a dokonce v něm bylo po nějakou dobu velmi kruté vězení. Vše nakonec zachránil Victor Hugo, který bojoval za zapsání MSM jako historické památky, což se povedlo, a nakonec je místo chráněno jako památka UNESCO. Od sedmdesátých let zde opět probíhají náboženské obřady a v dnešní době má 30 obyvatel vč. 11 sester a bratrů. Na ostrůvku jsou kromě obchůdků a restaurací i hotely – samozřejmě správně vytuněné na cenách. Co se týká toho nejzajímavějšího – přílivu a odlivu, tak tam je to hustý: MSM má největší příliv na světě, jeho výška dosahuje 14 metrů a délka 17 km. Takhle velký příliv samozřejmě neprobíhá denně, jak je to mu zvykem jinde, ale nepravidelně (jak si měsíc usmyslí). Nejvyššího přílivu prý dosahuje moře na jaře. Obrovskou nevýhodou takto velkého a silného přílivu jsou nánosy písku. Voda písek přinese, ale už nemá sílu jej odnést, takže se okolí MSM zanáší pískem. Dokonce už byla zasypána i příjezdová cesta a parkoviště, které bylo kdysi přímo u paty ostrova. Dalším problémem, který příliv vytváří, jsou pohyblivé písky. Veškeré ty nánosy jsou neustále v pohybu, a proto je zakázáno se procházet po písčitých oblastech kolem ostrova. Každý rok prý vrtulníky tahají z tekutých písků turisty, kteří si mysleli, že je to zábava. Ostrov má pouze jednu jedinou ulici, která vede pořád nahoru. Když jsme vyrazili od busu, který sváží turisty z megaparkovišť vzdálených asi 2,5 km, myslel jsem, že to bude pohoda. A pak, hned za branou – kopec. Průvodkyně něco říkala o velmi ostrém stoupání, ale to mi nepřišlo nic děsivého. Domácí se držela hned za průvodkyní, která se vydala šnečím tempem nahoru. Sotva jsme se plazili a já myslel, že nikdy nedojdeme na konec. Pak se zašlo za jeden roh, kde to bylo ještě strmější a pak za další, kde začínaly schody a pak další roh a další schody a pak další desítky schodů…. No šílenost. Do toho to je tak úzké, že tam jsou historicky zakázány krávy. Vylezli jsme na první rovný plac, kde jsou informační tabule o životě v opatství a na hromadě lidí bylo vidět, že jsou rádi, že to přežili. Blbé bylo, že z tohoto místa vedly další 3 sady schodů nahoru a nejméně jedněmi jsme museli i my. Po krátké přestávce vyplněné povídáním průvodkyně o historii a stylu jsme tedy začali zase lézt nahoru. Hele, nevím, kdo to stavěl, ale je fascinující, že se za každou zatáčkou objevilo další, delší a ještě strmější schodiště, než jsme dosud šli. Průvodkyně má nachozeno a bylo to velmi znát, Domácí se jí zvládala držet, takže jsem měl krásný výhled na ty nebožáky pode mnou. Někteří museli dělat několik zastávek, aby se dostali nahoru. Byl to masakr. Pak se procházelo opatství a dostali jsme hromadu informací a výkladu. Nejzajímavější byla informace o vodě – na jedné straně ostrova je maličkatý pramen, ale ten samozřejmě nestačí, takže vybudovali vodní nádrž na dešťovou vodu a tu ve středověku pili. Tedy žít bych tam nechtěl – je to krpál, co si nepřinesete, to nemáte, pidizahrádečka nemůže stačit a navíc tam je šílená kosa, protože tam fučí jako blázen. Asi po hodně lítání tím sendvičem, protože to je několikapatrové (podle „chytrých“ hodinek to bylo 14 pater nahoru a pak se chodilo cik-cak nahoru a dolů) naskládané na sobě a tváří se to tak, jsme dostali volno a nastala klasika – náááákupy. Takže se sháněly magnetky a blbiny apod. Typickým jídlem je prý omeleta a jehněčí maso nebo pak máslové sušenky. Naštěstí byly obchůdky dobře zásobené, takže jsme získali všechno. A pak hupky dupky zpět na bus a hurá na loď. Na loď nás vrátili o půl deváté, takže dle plánu a naši výletníci se hned vrhli do jídelny, kde zbušili, co mohli. Pak nastala boží debata na téma: Přecházíme na Greenwichský čas. To byla bžunda, až mě málem bacilo. Každý něco plácal, nikdo se s nikým nemohl domluvit, a nakonec všichni zjistili, že si myslí všechno špatně. Na pokoji jsem se těšil, jak mě hezky uloží a připraví na další výlet a místo toho se mnou mrskli a žbrblali, že kromě problémů s posunem času budou řešit ještě imigrační kontrolu. Protože bez té nás z téhle kocábky nepustí.

Kroky: 11 000/12 700

Den 6 – Southampton

Ráno jsem se bavil tím, že jsem pozoroval, jak Domácí hledá, kolik je vlastně hodin zatímco druhý kus to měl na salámu a s nadšením chrněl. Když Domácí zjistila, že na mobilu má 4:57 a na chytrých hodinkách 5:57, tak zase zalezla do postele na 45 minut a byl klid. A pak to začalo: koupání, fénování, telefonovací budíček a příprava na výlet do Londýna.

Na výlet se tentokrát odcházelo trošku zmateně a velmi rychle: sraz byl na předku v divadle, ale z nějakého důvodu nás táhli přes 2/3 lodi dozadu. Cestou jsme se míjeli s vystupujícími Brity a ostatními výletníky, takže udržet krok s vlastní skupinou byl masakr. Naštěstí Dvojka nejsou žádná ořezávátka a tak se domluvili – Domácí s mojí pomocí zabere nejlepší sedadlo v buse (takže tam musí být první) a zbytek se zatím velkomožně dovalí. Průvodkyně to brala tak rychle, že i Domácí měla problém udržet krok a směr. Ale povedlo se a do busu vstupovala opravdu jako první v těsném závěsu s pánem, který měl úplně stejný úmysl. Během 10 minut se doplazil zbytek lidí a pak se čekalo asi 20 minut, až se doplazí i dámička v podpatcích, bílých šatičkách a zeleném vlněném kabátku. Vyrazili jsme a doufali, že nebudou nikde zácpy. Kdo někdy jel do Londýna, tak ví, že je to jen zbožné přání, které nikdy nedojde naplnění. Výhodou bylo, že průvodkyně nastoupily už v Southamptonu, takže mám nějaké to blá blá: Southampton je znám jako přístav, odkud vyplul Titanic. Pro město byla tato tragédie dvojitá, protože 2/3 posádky, která na lodi zahynula, odsud pocházela. V současné době má Southampton jedno z nejmladších obyvatelstev, protože se jedná o univerzitní město. Cestou do Londýna se projíždí kolem Winchesteru, který býval až do doby, než přišel Vilém Dobyvatel (jo, jeden z těch Normanďanů, na kterého jsou Frantíci hrdí), hlavním městem Anglie. Jestli se tu ještě někdy budeme plavit, tak tam prý zajedeme. A teď Londýn: historicky byla tato oblast vždycky obydlena, ale oficiální vznik města se datuje do roku 43 př. n. l., kdy jej oficiálně založili Římané. Pak to tady do 11. století tak nějak plácali, až přišel Vilda a všechno to srovnal. A pak tu v následujících stoletích působili Germáni a Dánové a další ovlivňovatelé – na webu určitě najdete mnohem přesnější a lepší informace. Město je rozděleno do 42 částí a bydlí v něm necelých 10 milionů obyvatel, z toho 3,3 milionu v centru. Město má velmi propracovanou veřejnou dopravu a samozřejmě nejstarší metro světa. Příliv a odliv velmi silně ovlivňuje celé město, protože zasahuje 9 km do vnitrozemí a mění tok Temže. Zajímavostí je, že ač se tam mohou dostat různá mořská zvířátka jako velryby, delfíni, ryby apod., tak co se týká žraloků, tak do Londýna připlouvají pouze vegetariánští žraloci. Osobně si myslím, že žraloci dobře ví, že člověk, který jí anglickou kuchyni (kyselé hranolky a mastnou smaženou rybu, mátové omáčky a rozmačkaný hrášek), nemůže být poživatelný a proto dělají, že jsou vegetariáni. Centrum Londýna stojí určitě za návštěvu – budovy a parky jsou opečovávané a všude to jen hýří známými názvy, značkami a budovami. My jsme byli povozeni po centru a pak vyčutnuti v divadelní části Covent Garden , která je jen kousíček vedle Traffalgarského náměstí. Dostali jsme hodinu a půl na trajdání, ale když se odečte zastávka na toaletu a pak přecházení rušných ulic Londýna, daleko se nedostanete. My jsme to vzali směrem k Temži, kde jsme si z mostu udělali nějaké fotečky, pak se mrkli vedle do parčíku a zase zpátky k Nelsonovi, abychom nakoupili nezbytné magnetky a blbiny a hurá zpět k busu. Cestou zpět jsme jeli kolem Harrods, což je největší nákupní centrum světa (proto tam nakupuje např. Mr. Bean) a musíme uznat, že tam bychom nechtěli nakupovat. Pak jsme viděli hromadu dalších nádherných budov – muzeí, galerií, chrámů a kde čeho. Např. procházka jedním z největších muzeí je vlastně 15 km túra. Zajímavostí Londýna je, že vstup do muzeí bývá zdarma, ale vstup do chrámů a katedrál je zpoplatněn. A není to zrovna levná záležitost, protože 27 liber mi přišlo dost. Během výkladu se Domácí málem udusila chrchlákem, protože průvodkyně osvětlila, proč se princ Charles a princezna Diana nebrali ve Westminsteru, ale v jiném chrámu: protože Diana měla tak obří šaty, že by neprošla dveřmi. 😊 Osobně se mi tam líbilo, i když jsem říkal, že by bylo lepší tam zůstat tak na týden a v klidu si Londýn projít i s těmi šílenými davy. Na druhou stranu – za cenu 3denního pobytu ve slušném hotelu v Londýně jsem si užil celou tuhle dovču na lodi a viděl 4 země.

Cesta zpět už probíhala normálně: vyjeli jsme a všude zácpy, takže místo 16:30 jsme dorazili v 18:45. Takže další desetihodinovka. Dvojka se nějak podivně při zvedání ze sedačky potácela a tempo rozhodně nebylo nijak zářné. Zejména pán se zasekl venku, což jsme ovšem s Domácí netušili a vesele proběhli kontrolou. Pak jsme od Jižanek dostali info, že si venku sedl na lavičku a asi tam na nás čeká. To nám přišlo jako nesmysl, protože dohoda byla, že se sejdeme buď cestou nebo v kajutě. Po 10 minutách Domácí znervózněla a šla se tedy podívat zpět, co se děje. Na kontrole zrovna dokončoval oblékání pan Domácí a na dotaz, co se stalo a kde se fláká odpověděl, že mu povolily kšandy, takže mu začaly padat kalhoty a protože vlekl v ruce bundu a foťák, musel se zastavit u lavičky, aby si pod mikinou přicvakl znovu kšandy a došel o něco dál. Na kontrole zase pípal, protože měl ty blbý kovový kšandy, takže další zdržovačka. Takže ho ohledali a osahali a poslali dál. Prostě jen trubka si vezme kovový věci na sebe, když ví, že prochází všude rámem. Na lodi pak proběhla večeře, dětské pití a šlo se spát.

Kroky: 10 800/11 700

Den 7 – na moři

Po předchozích dvou náročných dnech jsem doufal, že tady budou všichni chrnět do devíti. Kajuty jsou krásně zatemněné a odhlučněné, takže se spí dobře. Loď mírně houpá a tím napomáhá spaní u většiny lidí. No, tak ne s touhle Dvojkou. Po šesté hodině tady začali někteří trajdat na toaletu a nakonec se o půl sedmé usnesli, že tedy vstanou. Pravda je, že nikam nespěchali, ale i tak jsme na snídani přišli do skoro prázdného prostoru. Tam, kde jsou většinou davy a hluk, byly obsazeny 4 stoly a bylo ticho. Jak čas postupoval, jídelna se začala plnit a pak už tam zase byl hluk a hukot. Naše dvojka se zvedla a šla si sednout do baru k recepci na kávičku a čajík z čerstvé máty. Pak se rozhodli, že se podívají po okolí a po týdenní plavbě konečně pořádně prozkoumali Starship bar. To je bar designovaný do stylu Star Treku a je v něm první robot, který míchá nápoje. Kromě toho, že míchá nápoje si také povídá s lidmi, nebo spíš pronáší vtipné poznámky a nebo podává zajímavé informace. Problém je, že v tom kraválu občas není slyšet. Součástí baru je dlouhý „stůl“ složený ze 3 obrovských dotykových obrazovek, u kterých může sedět až 12 lidí a bavit se. Naše Dvojka tam ráno zkysla asi na 40 minut a velmi se bavila. V nabídce jsou různé zábavy – přehled tříd (skupin) lodí, které MSC nechala vyrobit (zatím jich mají 8). V každé třídě je popis dané třídy (velikost lodi, počet pasažérů, kabin, barů a tak) a pak seznam lodí, které byly v dané třídě vyrobeny a spuštěny na vodu. Pak je možné si tam zahrát arkády, pexeso a nějaké hopsandy. Co však zaujalo Dvojdu nejvíc, tak byla možnost si naplánovat výlet novou vesmírnou lodí pro 17 600 pasažérů na planety a asteroidy a dokonce i k černé díře. Vše se dělá tak, že si člověk na svoji část obrazovky stáhne danou „kouli“ (celkem má 4 destinace) a pak se vydá na cestu. V každé destinaci je základní popis daného místa s vyobrazením základen/hotelů, seznam výletů, na které můžete jet a pak zajímavosti. Koukal jsem na to jen tak bokem z kabelky, ale teda musím říct, že jsem zíral. Ten, kdo tohle vymýšlel musel přečíst hromadu sci-fi a mít obrovskou představivost. Vše je vyvedené do nejmenšího detailu a míchají se informace skutečné s fikcí. Grafika je na velmi pokročilé úrovni a opravdu je to zábava. Nejvíc tuhle desku samozřejmě milují děti, protože to je takový velký mobil. Jooo, vědět to Dvojka dřív, tak tam asi dřepí víc.

A pak si Dvojka řekla, že půjde na procházku ven a alespoň si horní patra projde, když už tam netráví čas. Cestou do pokoje si Domácí pořídili nějaké kravinky – novou kabelečku na večer, kravatu a hadr přes plavky. Cestou jsem si všiml, že na schodišti se objevily blinkpytlíky. Je pravda, že se loď trošku pohupuje, otřásá a popraskává, ale vzhledem k tomu, že Dvojka nic neříkala, tak jsem byl taky zticha. Teď už to začíná vypadat, že to někteří mají problém zvládat a je pravda, že Jižanky se celé dopoledne vůbec neozvaly. Ven na procházku mne Dvojka nevzala, protože měli obavu, abych neuletěl. Takže zatímco oni venku vláli a pak se cpali obědem, tak já trčel v kajutě. Během oběda se ozvaly Jižanky, že jim není úplně do skoku, takže odpočívají. Dvojka se taky rozhodla odpočívat a vyvalila se na postel, kde si četli nebo koukali na Pata a Mata. Nejvíc jsem se pobavil, když si Domácí zkoušela ten hadr přes plavky. Teda hadr – ona to je spíš černá síťovka se stříbrnými nitkami. Největší bžunda byla, že Domácí vůbec netušila, jak se do toho leze – oblékla to asi 2x a vždycky to bylo celý divný. Nakonec zjistila, že leze hlavou do rukávu a má to celý opačně. Málem jsem si čurknul smíchy. Pak se ozvalo klepání a dostali jsme informace o vylodění, pak další zaklepání a dostali jsme fakturu (ha, to musel Domácí čumět na čísla) a pak další zaklepání a objevily se Jižanky, protože taky dostaly papíry o vylodění a fakturu a vůbec tomu nerozumí. Po kratším dohadování došlo k domluvě, že se všichni sejdou dole na recepci a tam vyřeší všechny problémy – přesunou Jižanky na vylodění k mé Dvojce a zároveň vyřeší nesrovnalosti v platbách. No a klasicky mě tu zase nechali, protože dostala přednost nová kabelečka. Po vyřešení trablů a po představení některých lidí z posádky ve stylu MSC má talent se Domácí vrátila, vytáhla z lednice ty cibule, co tam nacpala v Rotterdamu a přezula si boty, protože se prý v mokasínech málem přizabila na schodech.  Nebudete tomu věřit, ale nacpala se do lodiček, což na houpající lodi nepovažuji za inteligentní. Ale vrátila se spokojená, že si už nešlape na kalhoty, takže ať si nosí, co chce. Před večeří nastal slavnostní okamžik a naše Dvojka si nechala od Roba (robot barman) namíchat 2 drinky. Podle vyprávění to funguje tak, že se na pidi obrazovce vybírá z nabídky alkoholických a nealkoholických nápojů a pokud si člověk nevybere, vždycky si může vytvořit vlastní drink z nabídky ingrediencí. Po dopoledním zkoumání už měla Dvojka předvybráno, takže si to jen namačkali a čekali, co se bude dít. No a prý se dělo: na obří obrazovce, která vévodí vchodu do baru, se objevilo křestní jméno objednavatele a informace, které drinky nyní Rob připravuje. A tohle tam svítí celou dobu, co robot drink vytváří a že s tím nespěchá, protože má ještě nějaké proslovy a není kam spěchat. Zatímco Domácí byla celá hotová, že tam svítí její jméno, pan Domácí si všechno natáčel na mobila. A nebyl sám – jak se Rob rozhýbal, tak se přišli podívat i další lidé a někteří to natáčeli. Rob domíchal nápoj, nalil ho do kelímku a dal na pojízdný stojánek. Mezitím se vedle objevila slečna v oblečku Star Treku a přinesla nahoru posyp z malin a kokosu, který se k danému drinku hodí a předala Domácí krabičku na kelímek, který zůstává objednavateli jako suvenýr. Pak už si musela Domácí jen pípnout a nápoj přijel na kraj. Prý to byl zážitek a vše se ještě jednou opakovalo, protože pan Domácí chtěl také drink. Po vypití drinku se vrhla Dvojka na večeři a pak přišli na pokoj, aby zabalili. To bylo taky dobré představení: původní plán byl na 30 minut a nakonec to trvalo přes hodinu. Vtipné bylo, že Domácí si balila většinou čisté věci. Dobře, uznávám, že si nějaké oblečení nechala Dvojka vyprat na lodi (skvěle tu prý žehlí košile a umí i takové ty skládané věci), ale i tak, polovina oblečení nebyla použita vůbec. Nechápu, proč si v Amstru kupovala Domácí další oblečení, když ho půlku má na lodi a nepoužije – jen kvůli tomu, že to mělo jinou barvu? Marnotratnice! Prd ví, co je zima, pak se na barvu nehledí.

Po dobalení vyhodili kufry ven, uložili se k spánku a prý ráno jedem brzy…… to jsem zvědavej.

Kroky: 7 800/11 600

Den 8 – vylodění

Byla neděle ráno, když Domácí rozsvítila už před šestou hodinou! O dovolené! Pak proběhly sprchy, dobalení věcí a debata na téma: co potřebujeme k sobě do auta a co můžeme hodit do kufru do rakve. A hlavně se řešilo, jak správně zabalit 2 lahve bublinek, aby nedošlo k explozi a poté jak odvézt čokoládové figurky, aby z nich nebyly čoko placky nebo drobenky. Po půl sedmé jsme si vzali všechny své saky paky a hurá na snídani. Tam se Dvojka nacpala a o půl osmé už následoval přesun do restaurace, ze které nás měli odvádět ven. Byli jsme první skupina, kterou z lodě pouštěli. Výstup proběhl jako tradičně na palici, protože nás s příručními kufry a kočárky táhli přes jedno patro nahoru po schodech, ale nakonec to dopadlo a všichni byli puštěni ven. Tam už následovala zábava „hledej šmudlo“ v oblasti kufrů. Naštěstí jsme byli první, tak byly kufry krásně srovnané a díky speciálnímu smajlíkovému obalu jednoho našeho kufru byly všechny brzy nalezeny. Dvojka se divila, jak jsou kufry krásně u sebe, většinou tam prý lítají jak střelení a hledají je. Domácí si vzala svoje zavazadla a vyrazila úprkem k firmě, která řešila parkování v přístavu, aby získala výjezdní lístek co nejdřív – aut tam bylo dost a jistě tam bude fronta. Hned jak jsme vylezli ven, tak jsem myslel, že mi umrzne čumáček – venku mírně pod nulou, všechna auta omrzlá a šílený fukec. Domácí letěla jak střelená, takže si nezapla bundu a nedala na hlavu kapuci. Po 15 minutách začala skučet, že jí bolí uši a pak kníkala celou cestu až do ČR. Dokonce jsme několikrát museli stavět a hledat v kufru prášky na bolest. Byste nevěřili, jaká mi byla zima, když mi v kufru furt větrali! Ale cesta šla dobře a za 7 hodin jsme byli doma. Dali čajík a pak mě zase vytáhli ven do zimy, aby odvezli Jižanky na autobus a zajeli si k hlídačce bonsají. Pak už jsme konečně večer dorazili domů a uzavřeli celý tenhle výlet.

Kroky: 6 100/8 300   

A teď nějaké ty finance:

Základní platba za balkonovou kajutu v nejvyšší kvalitě (kromě Yacht Clubu) spolu s povinnými poplatky za úklid, nejnižší nápojový balíček a parkování vyšlo na 2 100 EUR.

Na lodi jsme utratili za výlety, drobné nákupy a zábavu 700 EUR. Tato plavba prý byla jedna z nejlevnějších, na kterých Dvojka byla. Za Jižanky se platila polovina a prý to šlo pořídit ještě levněji.