MSC Preziosa 6. 8. 2023 – 20. 8. 2023

Nazdar! Jsem tu zas a protože jsem nejlepší a jedinečný, tak jsem opět dostal na starost lodní zápisky. Vypadá to, že mi zapisování zůstane, protože můj pohled na svět je jako vždy nejúžasnější.

A protože každý skvělý spisovatel potřebuje nějakého asistenta, dostal jsem Rendu. Renda je trošku větší, takže mi bude dělat bodyguarda ve chvíli, kdy nás obklopí davy našich fanoušků. Jeho další funkcí bude zjišťování názorů a námětů z míst, kam se já nestihnu dostat, protože nemůžu být všude.

A teď už k plavbě: tahle plavba je jubilejní – 10. a koná se od 8. 8. – 20. 8. 2023. Je to výlet na sever a pak ještě dál. Vlastně se dostaneme na půl cesty na Severní pól a nejseverněji, jak jezdí výletní lodě. Pojedeme lodí MSC Preziosa, což je taková střední kocábka: na vodu ji hodili v roce 2013, má 18 palub, 4 300 pasažérů, 1 400 posádky a schodiště Swarovski. Není důležité, jak je loď velká, ale jak se blýská. Tak jsem na ni zvědavý, protože ta předchozí, kde jsem byl, se taky blýskala. Nakonec jsem usoudil, že všechna schodiště na těchto lodích jsou se Swarovskiho krystaly, protože se blyští stejně.

Přípravy na cestu začaly týden předem předvýběrem obuvi, řešením nápojového vybavení (zda hrneček, skládací kelímek nebo termosku) a samozřejmě se řešilo, kolik se čeho bude následující víkend balit. Balení bylo celkem rychlé, až jsem se divil, že Dvojka stihla během 2 hodin zabalit 3 největší kufry, co mají. Normálně jsem si začal myslet, že se stěhujeme. Ale vzhledem k tomu, že se nebalila technika (televize, počítače a tablety) a kuchyňské vybavení také zůstalo na svém místě, tak to fakt měli hadry a krámy na dovču. Aby se s tím nemuseli tahat ráno, tak to hodili do auta v sobotu odpoledne a Domácí ještě dojel dofouknout pneušky.

Cesta

Nalodění bylo v Hamburku a měli jsme se dostavit na loď mezi 10:00 a 11:00. Když se vezme v úvahu, že to je cca 650 km a cesta dle navigace bude trvat 6 hodin, tak je to pěkně blbý čas na vstávání. A taky že jo. O půl třetí ráno začal doma pohyb, Dvojka se postupně vykoupala, sbalila připravené jídlo, příruční zavazadla a cennosti (mě a Rendu) a o půl čtvrté vyrazila. Venku pršelo stejně jako celou neděli a většinu pátku. Naštěstí pršelo jen první třetinu cesty, druhou třetinu nám svítilo sluníčko a poslední třetinu bylo zataženo. Tentokrát jsme nikde nekufrovali a cestou měli jen 3 zastávky, na jedné z nichž si Domácí chrupnul.

V přístavu bylo rušněji, než když jsme tu byli v únoru, ale naštěstí se podařilo zaparkovat rychle – tedy poté, co musel organizátor parkování 3x ukazovat jednomu autu, jak se má stočit a kam najet, aby mu to vyšlo rovně. Ne všichni umí parkovat. Pak nám sebrali klíče od auta a poslali nás zaplatit parkování. Bohužel nás holčina poslala na druhou stranu budov, kde byla druhá kancelář parkovací společnosti – zavřená. Naštěstí nejsme trubky a Domácí doběhl na druhou stranu terminálu a tam se postavil do fronty na placení parkování. A hádejte, kdo tam předbíhal – Frantíci. Jako tradičně se tenhle národ cpe úplně všude dopředu, je hlučný a arogantní. Dvojka na něj houkla a pán se i s rodinkou poslušně vydal na konec fronty.

Den 1 – nalodění

Po odevzdání kufrů a zaplacení parkování jsme se vydali na check-in. Hala byla poměrně plná, sice tam nebylo tolik lidí, jako když tam Dvojka byla poprvé, ale taky nebyla prázdná, jako když jsme tu byli my v únoru. Takže po vstupu jsem hnedka koukal, kde je to priority nalodění pro Aurea kajutky. Priority jsme našli, ale tam bylo už taky pár lidí. Naštěstí to šlo rychle a opravdu to byla priority, takže jsme předběhli asi stovku lidí. Domácí dostali kartičky, udělali jim fotečky a poslali na bezpečnostní kontrolu. Naštěstí jsme všichni kontrolou prošli úspěšně, jen Domácímu z toho zase ruply kšandy. A pak už jsme jen chobotem prošli na loď. Tentokrát nás nečekal dav naháněčů na nápojové balíčky, fotky a masáže. Bohužel úschovna zavazadel už byla úplně plná. Tak jsme vyjeli nahoru do bufetu, Domácí se nadlábli a pak si šli sednout do baru, kde byl relativně klid a nějaký pán tam hrál na piano. Bylo to příjemné zabití času, než bude připraven pokojíček. U vstupu do pokojíčku nás čekala drobná zábavička, když Domácí nefungovala karta a nemohla se dostat dovnitř. Dvojka narazila na stewarda, který nám poklízí, a tak to zkoušeli všichni tři a nic. Nakonec nám otevřel steward. Dvojka mu sdělila, že by chtěla oddělené dečky a pak steward odemkl minibar a odešel. Dvojka se převlékla, poklidila těch pár nesmyslů, co měli v příručních batůžcích, a zjistila, že se nedostanou do trezoru – je zavřený. Jinak máme pokojíček jako vždycky hezký – postel, skříně, gauč, stůl, koupelna a balkon s posezením. Dvojka se převlékla a vyrazila na drinky a hlavně zajistit Domácí přístup do pokoje. V centrální části lodi zatím probíhal klasický blázinec – davy lidí na exkurze, davy lidí na složení depozitu a řešení problémů s kdečím. Celkově to tak drastické nebylo, protože to byla menší loďka. Domácí dostala novou kartu, dva drinky a pak jsme se vrátili na pokojíček, protože jsme při odchodu zahlédli jeden z našich kufrů, jak se blíží k naší kajutě. Pak se vybalovaly všechny ty krámy, co Dvojka nabalila a kupodivu se vešly do skříní, což nechápu. Poté proběhlo požární cvičení. Nově se dělá tak, že je člověk v kajutě, zhlédne video, zavolá na dané telefonní číslo z pevného telefonu a po výzvě se dostaví na místo, kde se má v případě problémů evakuovat a tam mu pípnou kartičku, že úspěšně absolvoval výcvik. Samozřejmě se nesmí používat výtahy, takže davy na schodištích. Někteří už byli v místních bačkorách a někteří to totálně ignorovali. Pak jsme se vydali do restaurace na večeři a těšili se, že bychom třeba mohli sedět u okna. Prd, seděli jsme uprostřed restaurace, sice s výhledem na krásné středové schodiště se zlatou sochou raka, protože restaurace je dvoupatrová, ale výhled ven daleko. Číšníci byli buď zpomalení, nebo to nějak nezvládali, ale z restaurace jsme odcházeli poté, co některé nižší levely už byly pryč. Dvojku to trošku (hodně) otrávilo, ale možná to bylo i únavou. Pak se prošli po lodi, okoukli obchody, koupili tužku s názvem lodi a při cestě do kajuty zaslechli příjemnou hudbu. Tak jsme zaparkovali v dalším baru na další drink (nealko) a užívali si kulturu. A pak už konečně odpočinek…. Problém nastal jen při řešení deky, protože steward nestihl převléct postel z jedné deky na dvě. Takže Dvojka deku svlékla, do povlaku oblékla fleecovou deku, kterou dostali k bazénu a pak se podělili – jeden spal pod dekou bez obalu a druhý pod obalem s fleecovou dekou k bazénu. No, hlavně když jsou v pohodě… a pak konečně klid a spánek.

Kroky: 9 653/10 529

Den 2 – na moři

Ráno Domácí rozhrnula zatemňovací závěsy o půl sedmé. Já se těšil, jak budeme chrnět do osmi a ona zase nemohla dospat. Takže jsme o půl osmé vyrazili na snídani, kde byl celkem klid. Výhodou je, že se nabídka téměř neliší od jiných lodí, jen sem tam se objeví něco nového např. vaječné muffinky – vejce, šunka a sýr ve tvaru malých muffinů. Pak se Dvojka potloukala po lodi, kde se potloukalo více lidí a kupili se zejména u exkurzí a recepce nebo u oken, protože venku foukalo, takže se dělaly vlny. I tak si Dvojka uměla najít klidné místo, kde si někteří četli a jiní pochrupovali. Pak byla lekce tance cumbia, po které jsme se vrátili do kajutky, kde si někdo četl a někdo zase chrněl. Po hodině se Domácí sebrala a šla na přednášku o exkurzích a Domácí vesele pokračoval v chrupání. Bohužel se během noci vyměnili stewardi a slečna zase povlékla jednu velkou deku místo dvou menších. Dvojka zase požádala o rozdělení, slečna si to napsala, tak snad se to tentokrát povede. Na pokojíčku přistály bublinky a čokoláda, ale nikdo o to nejevil zájem. Kolem druhé Domácí přilítla zpět, vyzvedla zbytek Dvojky a šlo se na burgera. Během dopoledne se zvedl vítr (na Beaufordově stupnici 10) a u schodišť na naší palubě (později všude) se objevily blinkpytlíky… Nebo že by slyšeli o Domácím? 😊 Po burgeru jsme se vrátili do kajuty, kde si Domácí četla a ten druhý chrněl. Začínám ho podezřívat, že má spavou nemoc. Pak se dali dokupy a vyrazili koupit něco proti mořské nemoci a zašli jsme na večeři. Po večeři zašli zase na pokojíček zkontrolovat postýlku a zjistili, že se vůbec nic nezměnilo. Naštěstí tam byla uklízecí slečna, tak jí opět požádali o dvě malé deky místo jedné velké. Pak se vydali do baru na drinky a okouknout nějaké tance, aby měla pokojská čas to upravit. Po návratu zjistili, že mají německý program, stále jednu deku a pořád není otevřený trezor. Čekal jsem, co se bude dít… a stalo se. Domácí se naštvala a vylítla jak střelená na recepci, kde chtěla otevřít sejf, vyměnit deky a získat denní program v AJ. Recepční viděl, jak se Domácí rozškrtlá, tak hned všude volal. Navíc se houpání lodi neuklidnilo a všichni známí posílali Dvojce informace, že je tam obří bouře a že nejezdí trajekty. Podle zvuků z koupelny je tohle počasí pro některé lidi problém. Domácímu se podařilo překonat limity předchozích plaveb a odevzdal veškerou potravu potrubní poště. Ještě, že já jsem v pohodě a vypadá to, že i Renda.  

Kroky: 7 500/11 754

Den 3 – Molde Fjord

Vítr přes noc neustal, spíš se chvílemi poryvy větru ještě zvyšovaly, což zapříčinilo větší houpání lodi a to některé lidi přikovalo k posteli. Domácí se ráno vrhla na snídani, kde zbušila, co našla, pak přinesla jídlo nemohoucímu a pak se vydala na recepci, protože denní program v angličtině doručen nebyl. Lístky na exkurzi naštěstí v noci přišly pode dveřmi. Připlutí mělo být původně v 13:00, ale dle denního programu jsme měli 2h zpoždění kvůli počasí. Během dopoledne se ozvalo hlášení, že přibyly další 2 hodiny zpoždění, a že do kabiny dostaneme informace o exkurzích. Po dvanácté se stal zázrak a nemohoucí vylezl z postele a vydal se na oběd. Nevím, jak to nazvat, ale dva čaje a tři louhované housky nejsou ani dietní ani zážitkové jídlo na lodi, kde je nabízeno několik desítek pokrmů najednou. No, snad pak zase nebude okupovat koupelnu a troubit do potrubní pošty. Pak se Dvojka statečně vydala do baru na drink (nemohoucí si dal mango džus, Domácí koktejl) a pak se vrátili na pokoj. Na pokoji se vůbec nic nezměnilo – žádné dvě deky místo jedné, žádný úklid a žádná informace o exkurzi. Půl hodiny před připlutím se Domácí vydala na recepci zjistit, jak to je s exkurzemi. Cestou viděla davy lidí, kteří se již oblečení hrnuli k východům nebo do divadla (meeting point na exkurze). Když se přihrnula zpátky do kajuty, tak jsem zíral, jak byla vytočená do ruda – nadávala, že servis je nanic. Rychle se převlékla, sbalila batůžek a Domácího a vyrazili jsme na výlet. Odchod byl klasický – podle autobusů a už při nastupování bylo jasné, že někteří spolucestující jsou kreténi, zejména ženy, takže kreténky. A teď zase nějaké to blá blá z busu: asi 80 % Norů vlastní bydlení, jen 19 % bydlí v podnájmu, čistý příjem mají 2x vyšší než Němci, ale jídlo je tak drahé, že to vyjde na stejno, 25 % Norů jezdí elektroautem, protože elektřina je tu velmi levná (mají ji z moře a když prší, je ještě levnější). Norové vyvěšují rádi vlajky: malou, když mají menší oslavu a velkou na velké životní události (svatba, jubilea) nebo když je státní svátek. Další zajímavostí je barva domů. Pro Norsko jsou typické červené a bílé domečky. V dobách, kdy zdejší území ovládali Dánové, tak výběrčí daní chodili do bílých domečků. Bílá barva byla tehdy velmi drahá a mohl si ji dovolit jen bohatý člověk. Ostatní lidé používali barvu červenou, která obsahovala krev ryb a ovcí nebo koz. Dost jsem se pobavil, když nám paní říkala, jak se zde farmaří: norský kůň má velkou hlavu a je velmi drahý, krávy a ovce mají ohrady, ale kozy volně pobíhají kolem. Kozy totiž mají na krku GPS vybavení, které jim v případě, že překročí hranice pastviny, dá malý elektrošok. Farmář může celý den čumět na kozy (jejich pozici) v mobilu. Pro krávy je toto zakázané a ovce jsou tak blbé, že jim elektrošoky nevadí. Jinak tu mají všechno v mobilu – od banky po nákupy a restaurace. Naším hlavním cílem výletu byla 8,8 km dlouhá Atlantic Road, na které je 8 mostů a je to místní atrakce. Projeli jsme se tam a pak zase zpět. Před nejslavnějším mostem je parkoviště a pěší okruh, ze kterého lze most vyfotit. Dostali jsme 15 minut na projití vyhlídky (mají to jako okruh) a v půlce začalo poprchávat. Než jsme došli k autobusu, byl jsem mokrej a rád, že si Dvojka pospíšila, protože za chvíli to byly tropické deště, ale bez těch příjemných teplot. Pak jsme ještě zajeli do skanzenu v Molde, kde mají staré dřevěné domečky z různých časových období a průvodci v domečcích vypráví nebo i vaří, tkají a ukazují, jak se v dané době žilo. Naše Dvojka se mnou a Rendou prolezla pár těch minidomečků (Vikingové fakt nemohli být velcí, protože to bylo trpasličí) a nejvíc se těšila na domeček, kde dělají lívance s místní specialitou –  brunost – hnědý sýr. Dle průvodkyně se to vyrábí zejména z kozího mléka ze syrovátky, která se vaří do karamelové barvy. Sýr je měkký, patlavý, karamelově nasládlý. Dvojka se rozhodla, že zkusí lívaneček s tímto sýrem za 40 NOKů (90 Kč) a že stačí jeden, že se podělí. Slečna to ještě podmazala troškou másla, protože tak je to prý lepší, a Dvojka nadšeně vylezla ven, že to pokouše. Po prvním kousnutí se Domácí obrátila a vlekla mě zpátky, že chce ještě jeden lívaneček, protože to bylo naprosto skvělý. Domácí si málem čurknul, když viděl, jak Domácí nadšeně vybíhá z domečku s dalším lívancem a pak se zarazí, protože před domečkem na ni mířil foťákem. Ona si myslela, že ji chce vyfotit a on se snažil zachytit tu dobrotu dřív, než si ji celou nacpe do hlavy. Prý to byl nejlepší zážitek z dnešního výletu – žrádlo. Podle řidiče prý tenhle sýr 80 % lidí nemá vůbec na poprvé rádo, protože je mazlavý. Podle Domácí prý připomíná konzistencí arašídové máslo, a to je dobrota. Pak jsme byli vyklopeni na loď, Dvojka se nacpala pizzou a ovocem a šlo se na pokojíček. Bohužel zakončení dne nebylo tak veselé, jak jsem čekal. Na pokojíčku byla opět povlečená jedna velká deka. Rozdělené deky, které si Dvojka pracně vyrobila předchozí večer, byly pryč vč. deky, která měla na pokoji zůstat. Zato přibyly župany, další bačkory, kapesníčky a další pytel na praní. Bohužel koše nikdo nevynesl a Domácímu chyběl ručník na ruce. Takže to vypadá, že ráno zase domácí poletí na recepci a nebude to rozhodně pochvala. Jinak na zítra se těším, budeme překračovat severní polární kruh a bude k tomu veeeeelká páárty.  

Kroky: 6 791/12 405

Den 4 – na moři

Ráno nás volným kouskem okna probudilo sluníčko. Venku se oteplilo, ale vítr se neuklidnil, každopádně houpání lodi bylo o poznání menší. Dvojka se dala dokupy, namalovala obrázek pro pokojskou o počtu dek na posteli, přeprala si spoďáry, které pověsila na balkon na gumicukovou šňůru s kolíčky a vyrazili jsme na snídani. Pak jsme zašli na recepci, kde se Domácí nejprve zeptala na počet bodů, které má ve věrnostním programu MSC. Po chvíli se pán vrátil a vyměnil zlatou kartu za diamantovou (černou se zlatým pruhem). A pak Dvojka přednesla své problémy s postelí, ručníky, odpadky a tak podobně. Pán byl ochotný, vše zapsal a zavolal šéfovi pokojských. My jsme si sedli do baru, Dvojka se nacpala nealkem a pak se vydala na nákup dalšího prostředku proti mořské nemoci pro Domácího. Tentokrát jsme brali náramek – je to strečový látkový náramek s plastovým čudlíkem/kuličkou, která se umístí na určité místo pod zápěstím a má to pomoci. Domácí to tedy navlekl na ruku a vyrazili jsme na horní paluby na párty překročení severního polárního kruhu. Již dříve dopoledne probíhala příprava, která spočívala v malování stříbrných a modrých vlnek a hvězdiček na obličej a pak přivázání krepové čelenky. Tam jsme bohužel nebyli a konečné dílo viděli až na akci u vnitřních bazénů. Vládce moří Poseidon předal maskotovi MSC (sluníčko) za asistence polárního medvěda klíč od severního polárního kruhu. Pak se rozdávaly bublinky a na čelo se plácala šlehačka na znamení očisty (při překročení rovníku byli prý námořníci namydleni/oholeni a hozeni do vody). Pak probíhalo focení s polárním medvědem, který je buď novodobě fitness nebo to globální oteplování opravdu zničilo jeho loviště, protože byl hubený. Po párty jsme se zastavili na lehký a rychlý oběd, zašli na recepci oznámit vyřešení našich problémů se servisem (deky zůstaly, koše byly vyneseny a přibyl jeden ručník na ruce) a šli si odpočinout do kajuty. Den byl takový důchodcovský – procházka, četba, drinky. Ani na servírovanou večeři jsme nešli, Dvojka si dala pár drobností v bufetu a šlo se pokračovat v duchodcování. Večer se to trošku oživilo, protože před desátou přišly lístky na exkurzi, ale nepřišel denní program. Výlet budeme mít v 14:00, což je dost blbý čas, protože připlouvat máme ráno v 8:00 a odjíždět ve 22:00. Někde v tomto časovém rámci musíme stihnout exkurzi a samostatný výlez z lodi do města. Domácí se zase nervila, že neví, jak to druhý den bude, protože nemá program. Nakonec se na to v deset vykašlala, vzala si knížku a pár hodin si četla.

Kroky: 6 200/7 159

Den 5 – Tromso

Dvojka se probrala kolem šesté, zjistila, že slunce paří jak šílené a denní program nikde. Domácí se dala dokupy a slezla na recepci. Nikde nikdo, jen ve výtahu ručník a na recepci jeden osamělý člověk (běžně tam bývají 4). Recepční byl překvapen, když mu domácí dala do ruky ručník, že ho našla ve výtahu. Důležitější ale bylo, že jsme získali denní program, ze kterého jsme se dozvěděli, že připlutí je až v 14:00. Dle všeho se zpoždění, které jsme nabrali na přeplavbě mezi DE a NO kvůli bouři, nejde jen tak jednoduše dohnat. Jediný způsob, jak dohnat ztracený čas, je zkrátit pobyt v přístavu, což se dnes stane – vyplutí bude dle plánu. Dopoledne proběhlo klasicky „lodně“: snídaně, odpočinek, fitko, sprcha, oběd apod. Pak jsme se sbalili a hurá na výlet. Jako tradičně jsem se dostal do autobusu první, protože Domácí aktivně pronásledovala průvodce davem lidí, kteří byli všude kolem. Nevím, kdo měl ten skvělý nápad postavit před bránu k molu látkový stan, kde půlku stanu okupovali prodejci a druhou stranou se mělo chodit a ještě kus prostoru zabraly nějaké kufry. Prostě magoři. Stejně tak jsem nepochopil, proč neudělali odjezd shuttle busů z lepšího místa, protože jsme se prodírali davem, který čekal na shuttla. Málem mě umačkali Maďaři, kteří se na nás tlačili. Bus nebyl plný, takže se Dvojka rozdělila na každou stranu autobusu a vyrazili jsme na výlet za pejsáčky a do polárního muzea. Pejsáčci byli roztomilí jen do té doby, než se mě jeden z nich snažil opakovaně sežrat. Kdyby mě Domácí nejistil ze zálohy, už si nic nepřečtete. V kempu mají 138 pravých husky pejsků, o které se stará mezinárodní tým mlaďasů a vlastní to norský pár. Hlavní sezona je v zimě, kdy se psi používají na tahání saní. Psi jsou rozděleni po páru (max. po 3) a každý má na své boudičce nebo kotci jméno. Asi třetina psů je přivázaná k boudám a návštěvníci chodí mezi nimi a mohou si psy podrbat. Dalších pár psů je ve volném výběhu, kam návštěvníci mohou také. Zbytek psů je v kotcích a dost z nich se snaží dostat k návštěvníkům, aby byli taky podrbáni. Hned první hafan, ke kterému se Domácí vrhla, byl asi nějaký mladší pes, protože skákal a snažil se mě sežrat. Domácí si myslela, že si pejsek chce jen hrát, a tak se u něj zdržela, až když byla zezadu upozorněna Domácím, že bojuju o život, tak se pohla dál a šla drbat jiného psa. Nakonec mě vzala do volného výběhu, ale tam jsem naštěstí žádného psa nezajímal. Nejlépe jsem se cítil, když jsme přišli k ohrádce se 6 tříměsíčními štěňátky, která většinou spala. Velkým překvapením bylo, že na nás zdejší průvodce/hlídač promluvil česky. Dvojka zjistila, že je to krajan z Východních Čech a nějakou dobu už tady pracuje. Vyměnili jsme informace o životě na farmě a o životě na lodi a šli se potloukat dál. Pejsáčci jsou velmi energičtí a nadšení do tahání a běhání, ale problém je, že většinu noci vyjou. Stačí, když začne jeden a pak je to jak lavina. Ostatně doporučuji vyhledat na webu video, jak vyje husky. To doma fakt nechcete, i když je to krásný. Vycvičení psa trvá asi rok a každý pes je osobnost. Přeci jen je to rasa, která má k vlkům velmi blízko. V obchůdku s upomínkovými předměty si Dvojka koupila psa (plyšového) a magnetku a po umytí rukou jsme místo opustili. Přesunuli jsme se do polárního muzea, kde jsme si mohli přečíst informace o tom, že vločky získávají svůj tvar podle podmínek, kde vznikají, a proto jsou každá jiná. Nebo jsme se dočetli, že každý rok se ledovce zmenší o 47 cm, a nebo o tom, jak se mění počasí. Součástí muzea je i akvárium, kde mají 4 tuleně vousaté a různé druhy ryb. Akvárium je vytvořeno tak, aby se spodní částí dalo procházet, takže nad vámi plavou tuleni a ve vedlejším akváriu jsou průzory na rybičky. Dvojka to všechno prošla a pak jako tradičně zkysla v obchodě se suvenýry, kde se vyřádili. Při návratu do busu Dvojka zjistila, že průvodce je Polák, který provádí teprve podruhé, ale strašně ho to baví, protože může povídat, povídat a povídat. Na návrh Dvojky, aby se stal učitelem, jsme se dozvěděli, že 6 let učil v Číně děti angličtinu. Asi to bude taky dobrý řízek. Bohužel začalo pršet, takže Dvojka se rozhodla vrátit na loď místo trajdání po městě. Ve městě je nejsevernější univerzita světa, celkem velká nemocnice, letiště a bydlí zde 77 tisíc osob. Polární záři je možné pozorovat od listopadu do března v období polární noci. Jinak není polární záře vidět, ale existuje. Na lodi se umrtvená Dvojka doplazila do divadla na představení Heidi Karlsson a pak se šli nacpat. Bohužel se rozhodli pro servírovanou večeři místo bufáče a zkysli tam na necelé 2 hodiny. Úplně jsem zíral, když jsem slyšel, že si objednávají fish and chips. Jako chápete to? Když jsme byli v Londýně, tak nic a tady se budou cpát smaženou rybou, hranolkami a hráškovou kaší, kterou Domácí označil za rozemletého Rákosníčka. Když to konečně zbušili, tak šli ještě pochválit výlet za pejsáčky. Recepční na exkurzích nejdřív nedůvěřivě koukali a pak s radostí zaučili novou kolegyni, jak se píše pochvala od cestujících na výlet a průvodce. Také jsme se dozvěděli, že loď neměla zpoždění 4 hodiny, jak si Dvojka myslela, ale že v informacích o plavbě je chyba a připlutí mělo být opravdu v 14:00. V kajutě proběhla malá nervní akce ve chvíli, kdy Dvojka zjistila, že pokojská sice rozestlala a ponechala jim oddělené deky, ale neodnesla věci na praní. Po návštěvě pejsáčků byl Domácí trošku od hlíny, protože si trubec vzal bavlněnou mikinu. A tu potřeboval vyprat, aby na další zastávce nebyl za prasátko. Druhý člen týmu to vychytal lépe, protože funkční bunda a kalhoty šly omýt vodou. Naštvaná Domácí zavolala na servis, aby to došli vyzvednout. Hodinu se nic nedělo, tak to zabalili a šli spát. Za chybu v prospektech o plavbě s chybným uvedením doby připlutí dostal každý člověk, který byl registrován přes web s chybou, kredit 50 EUR. My jsme jej dostali také.

Počet kroků: 9 659/12 480

Den 6 – na moři

Ráno se Dvojka probrala až po půl osmé a venku to vypadalo na Rákosníčkovu pomstu – nebylo vidět ani moře pod námi. Naštěstí se to během dne trošku vylepšilo a pár metrů bylo vidět. Před polednem jsme vpluli do polárních vod, kde platí speciální pravidla plavby a mohou se vyskytovat kry. Venku se ochladilo, tak uvidíme, jak bude v Longyearbyenu. Po snídani, kdy jsme měli uklizeno, ale pytel s věcmi na praní stále nikdo nevzal, tak se Domácí rozhodl, že dohoní pokojskou a dá jí ho. Mise byla úspěšná a já jsem zvědavý, jestli jim to oblečení někdo vrátí. Bylo zjištěno, že pokojská ví, jak praní funguje, ale vůbec netuší, že má ten pytel odnášet ona. Pak šel do fitka a Domácí si zatím šla užít masáž, protože ji bolí rameno. Masérka se rozhodla, že provede celkovou masáž vč. noh a já se těšil, jak ji Domácí pokope. Kupodivu se nic zábavného neudálo, protože masérka přitlačila tak, že noha Domácí zaplula do podložky a druhou rukou to masérka jistila na kotníku. Na pokoj jsme přitáhli chladící olej na masírování unavených nebo zraněných svalů a nápoj na mozek a tím byl celý kredit rozfofrován a ještě budou doplácet. Pak jsme šli na přednášku o budoucí zastávce, kde jsem se dozvěděl hromadu zajímavých věcí: Svalbard je správný název souostroví, Špicberky je název největšího ostrova a Longyearbyen je město Longyeara. Dál jsme se dozvěděli, že ve městě žije 2 600 obyvatel a na souostroví žije celkem cca 3 000 lidí. Na ostrově se nesmí pohřbívat (zákaz umřít na ostrově – v praxi provozováno tak, že se všichni nemocní a mrtví vozí do Tromsa). Pohřbívání je zakázáno, protože ostrov je tvořen permafrostem – věčně zmrzlou půdou, která dovede tělo perfektně zakonzervovat. Když byly odhaleny pozůstatky lidí z období velké španělské chřipky a těla vypadala úplně zachovale, byl proveden průzkum a zjistilo se, že v některých případech těla obsahovala infekční životaschopný virus. Od té doby se nesmí na ostrově pohřbívat. Ve městě je i nemocnice, ale ta slouží na ošetření drobných poranění a zlomenin. Pokud je někdo chronicky nemocný, není mu schválen dlouhodobý pobyt. Většina obyvatel žije na ostrově v průměru 6 let – mají pracovní smlouvy na 2-3 roky, které lze prodloužit. Hlavním zaměstnáním je univerzita, doly, kde se těží uhlí, turismus a správcovství ostrova. Každý obyvatel musí vlastnit zbrojní průkaz a zbraň, bez které nesmí opustit město, a každý rok chodí na přezkoušení. Nejpoužívanější přepravní prostředek je sněžný skútr, ale běžně se jezdí i autem. Nikdo nikde nic nezamyká, protože když přijde medvěd, je nutné se dostat k telefonu nebo ujet autem. Ve městě je pivovar a prý se řeší množstevní omezení prodeje alkoholu stálým obyvatelům. Vzhledem k tomu, že ostrov je obydlen Nory, Rusy a Němci, tak asi ke shodě nedojdou. Dále je na ostrově umístěna světová banka semínek – tj. jsou zde pečlivě zabalena a zmražena semínka od všech existujících rostlin, stromů a keřů vč. těch, která našli archeologové nebo rostlin, které již nerostou. Nově je zde také databanka Microsoftu. V té leží hromada serverů, na kterých jsou uložena cloudová data. Výběr místa pro uložení výše uvedených bank není náhodný – jedná se o chladné prostředí, a hlavně Špicberky jsou seizmicky nejstabilnější. Zbytek odpoledne a večera proběhl celkem nudně, navečer jsme vyslechli v central baru operní představení a večer v divadle pak Jordana Smarta – welšský zpěvák.

Kroky: 6 760/9 794

Den 7 – Longyearbyen/Svalbard

Připlutí bylo už v 8:00 ráno a venku se zase mstil Rákosníček – chvílemi nebyla vidět ani voda pod námi. Náš výlet se měl odehrát až odpoledne v 14:15 a tak jsme doufali, že se mlha rozpustí. Teplota byla příjemná kolem 10 stupňů celý den a pořád je stejné světlo – polární den. Dvojka vylezla a oblékla se na procházku do města, což bylo asi 20 svižné chůze. V mlze jsme vedle viděli loď Viking Cruise, která své pasažéry tendrovala na břeh, my jsme zakotvili u mola a ven se dostali suchou nohou – přímo do bláta. Zdejší podnebí je něco jako Krkonoše křížené s Ostravou na podzim, kdy hodně prší – všude mokro, kaluže, uhelné a štěrkové bláto, mlha a často mží nebo jemně prší. Do města jsme se dostali o půl desáté, což bylo super, protože tam skoro nikdo nebyl, ale blbé v tom, že bylo ještě vše zavřené. Zde se otevírá až v 10:00. Na většině cest, kde nejezdí auta, jsem si všiml zelených „nudlí“ – vypadalo to jako zelení slimáci a jednalo se o trus nějakého živočicha. Buď to bylo po sobech, kterých zde je prý velmi hodně, ale je divné, že u většího výskytu „nudlí“ se nacházelo i peří. Tak nevím, trousí kachny zelené nudle? Bohužel Domácí jsou marní a nezeptali se v infocentru. Po prolezení hlavní třídy se Dvojka potácela po okolí tak dlouho, až otevřeli obchody. Pak vběhla do těch rukodělných, kde je chuť nakupovat přešla, jakmile viděli cenovky. Přesunuli se o pár obchodů dále do místního nákupáku. Tam pořídili nějaké dárečky a pak chtěli vedle nakoupit místní pivo. Bohužel měli smůlu, protože místní zákon zakazuje prodej alkoholu osobám přijíždějícím na lodích nebo na výletu. Prodej alkoholu je povolen pouze místním osobám. Vůbec to nechápu, protože nákup piva z nejsevernějšího pivovaru světa by bylo pěkný rejžo. Pak jsme doplazili zpět na loď, dali dlabanec, převlékli do super teplého oblečení a vyrazili na exkurzi. Protože lodní výlety za ledovci byly vyprodané, tak Dvojka pořídila vyjížďku na čtyřkolkách (ATV). Přivezli nás do zázemí, kde Dvojce dali boty, kuklu, helmu, brýle, rukavice a kombinézu. Sám jsem nevěřil vlastním očím, když jsem viděl, že mají oblek i na Domácího. Doporučili, že si návštěvníci mají nechat bundy a věci, které nechtějí mít špinavé (nejsou kryty výše uvedeným) v zázemí. Chvíli jsem dumal, jestli nezůstanu v zázemí, ale nakonec jsem si řekl, že nejsem žádný ořezávátko a že jedu taky. Venku byla přednáška o způsobu řízení ATV, pak jsme nasedli (Dvojka se rozdělila na 2 stroje, ač se běžně jezdí po párech) a skoro vyjeli. Bohužel jedna řidička s maminkou zapomněla řidičák, takže nemohli jet spolu. Dostali jsme je my – teda za mnou seděla mamča a za Rendou seděla mladá. Pak jsme vyrazili směrem ven z města a naši průvodci byli dle pravidel vyzbrojeni – každý měl dlouhou pušku na ATV a u pasu revolver. Jízda byla zajímavá, protože vedla po cestě, která po výjezdu z města vypadala spíš jako blátivá polňačka zasypaná štěrkem. A to je prosím hlavní cesta na Špicberkách. Při rozjížďce jsem čekal, jak se náš stroj vzepře nebo budeme všude hopsat přískokama, ale po počátečním osahání plynové páčky to Domácí celkem zvládala. Vzhledem k tomu, že řídila ve dvojích rukavicích – tenkých svých a pak v obřích ovečkových palčácích, tak to celkem šlo. Všude lítal bordel, Domácí nedržely brýle a ještě nás předjížděla auta, autobusy a náklaďáky. Na ATV se smí max. 40 km v hodně, což jsme si vyzkoušeli, když jsme honili ty před námi. Cestou byly 3 zastávky, kde jsme se dozvěděli, že jeden důl (Důl č. 7) je na této straně ostrova ještě v provozu. Těží se tam velmi kvalitní uhlí, které je vyváženo do chemických továren a částečně se používá na vytápění a elektřinu pro ostrov. Vchody do dolů jsou vysoko v horách a štola má většinou několik kilometrů. Sníh je tady většinou až v lednu až březnu, protože sníh je zpočátku zimy odnášen větrem mimo údolí. Ostrovy jsou území nikoho, několik států podepsalo dohodu, ve které jsou ostrovy svěřeny do administrativní správy Norska, ale na území ostrova může těžit kterýkoli stát, který dohodu podepsal. Špicberky jsou z velké části pokryté ledovci, které však neustále tají. Cestou jsme viděli kachny, volavky a pár dalších ptáků. Nevím, jestli se počítají i psi na tažení saní, ale jinak žádné větší zvíře – žádný sob a naštěstí žádný medvěd. Část panoramat byla stále ještě v mlze a cestou chvílemi pršelo, což vůbec nezlepšilo situaci na silnici a bahno lítalo všude kolem – od našich kol dopředu a od předchozího ATV na nás. Na první zastávce to Renda vzdal a spolu s brýlemi Domácí (moje řidička) byl uložen do kufříku u průvodce. Takže zatímco on se vezl v suchu a čistotě, já jsem byl venku a ač za Domácí seděla další osoba, byl jsem jako prase i s batůžkem. Jediné, co mě potěšilo bylo to, že Domácí měla celý obličej od bahna taky. Dobře jí tak, měla si vzít kuklu a brýle. Po návratu ze sebe všichni stáhli ten blivajz, očistili, co šlo, a jeli jsme zpět na loď. Po výstupu z auta jsme museli jít udělat fotku se značkou Pozor medvěd – Platí pro celý Svalbard. Ke značce je přivázán řetěz a červené lano, které se zjevně v případě potřeby natahuje přes cestu. Značka byla hned vedle přístavu a stala se velkou atrakcí. Domácí se vyfotili a úplně všem to poslali. Pak Domácí přelezla silnici, vlezla do příkopu pod nestabilně vypadající stěnu a sbírala kamínky – no kamínky – ostrov má zjevně dva druhy hornin – břidlici a uhlí. Asi si dovedete představit, jak stabilní je břidlice, když pořád zamrzá a rozmrzá – začne se drolit. Bál jsem se, že mi spadne kus skály na palici a budu placatej. Oddechl jsem si, až když z příkopu vylezla a šli jsme na loď.  Zjevně jsem nebyl jediný, kdo byl rád, že jsme pryč z příkopu.Na pokoji proběhla snaha o očistu, ale ani po 2 čištěních se z batohů nepodařilo sundat bahno. Zbytek dne byl klasický (jídlo apod.) a v divadle byl kouzelník s pomocnicí. Vtipné bylo, že kouzelník byl poloviční oproti své pomocnici – tak ne poloviční, ale o hlavu menší a hubený. Na pokoji na nás čekalo překvapení v podobě dalších bublinek (již 3.) s jahodami v čokoládě (1.) jako poděkování od recepce exkurzí za pozitivní reakci na výlet za pejsáčky a Polar muzea v Tromso. To jsem zvědavej, jestli Dvojka bude další výlety chválit o to víc, protože Domácí se na jahody hned vrhla a třetinu sežrala, i když předtím měla večeři. To prostě nepochopíte. Ze Svalbardu jsme odplouvali ve 22:00, venku bylo stejné světlo jako přes den, a navíc se na místě, kam jsme jeli na výlet ATV, začalo objevovat sluníčko. Je škoda, že nevylezlo o pár hodin dříve. Na druhou stranu si myslím, že my jsme oproti ranním výletům něco viděli. Zajímalo by mě, co viděli ti, které ráno po osmé hodině cpali do výletních lodí a vezli mlhou na panoramatické výlety po fjordech. Možná našli toho Rákosníčka, co tady furt mlží.

Kroky: 19 035/25 654

Den 8 – na moři

Ráno klasika – vstávačka po šesté hodině, snídaně kolem osmé a když se Dvojka nacpala k prasknutí, dostala boží nápad – objednat Domácí na další masáž. Masérky stály krásně vyrovnané v lázních a byl nabídnut termín ihned. To Domácí odmítla, protože by nebyla schopná si lehnout na masérské lůžko na břicho. Vzala termín až před desátou. Odvalila se tam, aby jí masérka zase zmastila rameno, které načala minule. Zároveň se Dvojka dozvěděla, že součástí kajuty Aurea už není jedna masáž zdarma, ale pouze přístup do saun. Zatímco se Domácí válela na lůžku a masérka hopkala kolem a dřela, tak se zbylý kus vesele bavil se záložní jednotkou v ČR, takže hodinky odložené na skleněné desce furt drndaly a rušily. Domácí původně tvrdil, že půjde cvičit, takže měl být klid na datových vlnách, ale zjevně se na to vykašlal a cpal se v baru tekutinami. Na konci masérka doporučila rameno masírovat, necvičit a prý to bude trvat asi měsíc, než se to spraví. Pak se Dvojka vydala na přednášku o další zastávce – Honningsvagu, odkud se jezdí na Severní mys. Městečko má pouze 3 000 obyvatel a ostrov Mageroy, na kterém leží, sloužil v dávných dobách jako vstupní místo pro uprchlíky z Anglie. Někteří šílenci v dnešní době putují z Bari (Itálie) přes Evropu různými způsoby (auto, kolo, pěšky), aby se dostali na nejsevernější přístupný bod Evropy. Ještě severněji končí skála, ale ta je naprosto marná. Je tam vybudované nové návštěvnické centrum o 3 patrech a největším hitem je sledování nezapadnutí slunce – slunce se dostane těsně k obzoru, ale nezapadne, protože začíná opět vycházet. Toto období trvá asi 3 měsíce, pak se východ a západ slunce znormalizují na další 3 měsíce a pak je opak – polární noc, kdy slunce nevychází vůbec. Po přednášce se Dvojka šla nacpat (tohle jim jde dobře), pak to museli zaspat, protože byli unavení a pak šli zase na další jídlo – večeře. Jsem zvědavej, o kolik přiberou a jestli se ke konci plavby dostanou z kajuty. Na druhou stranu nedaleko našeho místa v bufetu sedává jiný pár, kde můj Domácí rozhodně nedosahuje rozměrů paní a pán je ještě větší. Ty bych chtěl vidět v autobuse na exkurzi. 😊 Pak proběhlo hudební představení skupiny The Voxel, což byly tři holky a pak jsme to zabalili, abychom se připravili na další den, kde máme 2 výlety.

Kroky: 4 700/7 608

Den 9 – Honningsvag

Už v noci bylo jasné, že tento den bude zajímavý: Domácí si do půl třetí četla a druhý kus sebou furt mlel. Ráno Dvojka vstala po šesté a bylo vidět, jak je ze všeho celá hin. Snídaně proběhla standardně, tj. zase se narvali jako prasátka a kolem deváté jsme vyrazili ven. Venku bylo zataženo a pár metrů od lodi začalo pršet. Místo toho, abychom se schovali v gift shopu nebo v prodejně vánočního vybavení, tak jsme jak trubci pochodovali městečkem. Ke konci procházky, když vylezlo sluníčko, tak jsme my zapadli do obchodů. Nakoupily se nějaké nesmysle a Dvojka se rozhodla, že než začne první exkurze, odnese nakoupené věci na loď a dá si oběd. Domácí byla tou dobou už poměrně marná, takže ani neobědvala. Pak jsme se vrhli na první exkurzi – foto výlet po ostrově. Na ostrově je jedna hlavní silnice, která vede od Honningsvagu až na Severní mys a z ní odbíhají vedlejší cesty do rybářských vesnic. Tři hodiny nás vozili po ostrově a vždycky, když jsme se přiblížili k sobům, tak na to řidič hamstnul. Lidi se pak mohli strhat, aby si sobíka vyfotili. Od průvodkyně jsme se dozvěděli, že soby smí v Norsku vlastnit pouze původní obyvatelé – Sámové. Každý chovatel má svoji vlastní značku na sobovi a soby společnými silami opečovávají. V květnu je přiváží speciálním trajektem z pevniny na ostrov a na podzim je seženou, proberou, část pošlou na jatka a část odvezou na pevninu. Celkem tu je 4 – 6 tisíc kusů. Konečně jsem pochopil, proč tu všude mají sobí salám a ne krávu. Před 10 tisíci lety, když bylo teplejší podnebí, byl ostrov zalesněn. Pak přišla doba ledová a v současné době na ostrově rostou pouze nízké trávy a pár druhů kytek, protože silný vítr nedovoluje uchycení keřů a stromů. Možná když se Země oteplí trošku víc, bude zde zase zeleno. V současné době se jedná o místo, kde je nejnižší roční výkyv teplot – je zde od 5 do 20 stupňů, takže rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší teplotou je 15 stupňů. Schválně kolik napočítáte rozdíl v ČR. Ostrova se dotkla i Druhá světová válka. Zatímco jih Norska byl v pohodě, protože Hitler považoval Nory za typ árijské rasy a doporučoval křížení Němců s Norkami, sever na tom byl jinak, protože hraničil s Ruskem. Na severu byl vybudován velký zásobovací sklad a v okolí se pohybovalo 190 000 vojáků, kteří měli zaútočit na Rusko. Místní obyvatelé strádali a 4 roky nejedli nic jiného, než brambory a ryby. Neměli žádné pečivo, zeleninu, ovoce a jiné maso. Potom se jim podařilo shromáždit 2 lahve alkoholu, opili vybraného německého hlídače skladu a sklad vykradli. Zásoby zahrabali do sněhu, takže je Němci nenašli a postupně si je odebírali. Díky silným větrům, které zde vanou nebylo možné vystopovat, odkud je pečené jídlo cítit a Němci z toho byli dost hotoví. Na ostrově je velké množství jezer různých velikostí, ve kterých prý žijí ryby a místní je chodí lovit. Co se týká námořního rybolovu, tak v Norsku platí zákon, že v případě, že rybáři vytáhnou v sítích královského kraba, nesmí ho hodit zpět do moře. Jedná se o migraci kamčatského kraba, který se zde usadil, velmi se mu tady daří a vesele se množí. Problém je, že je to predátor, který likviduje místní faunu. Krabi královští jsou zde loveni ve velkém a po kontejnerech odváženi do Asie, kde se po nich mohou utlouct. Dokonce to je jeden ze zdejších zážitků – přinesou kraba královského, který může mít rozpětí noh až 2 metry, před strávníkem jej zabijí a uvaří a pak ho člověk musí zbaštit. Mají zde i bílou písečnou pláž, které říkají Copacabana. Dle místních je teplota vody úžasná – má 18 stupňů: 6 stupňů ráno, 6 v poledne a 6 večer. Když jsme se vraceli z výletu, tak si pláž Copacabana obsadili sobové. Po foto výletu jsme zase zaběhli něco nakoupit a vydali se na druhou exkurzi – na Severní mys. Cestou žádné zastavování kvůli sobům nebylo, takže kdo co stihl ulovit na foťák nebo mobil, to měl. Krajina ostrova je poměrně jednotvárná – zvlněné kopce, rozpadající se skály, jezírka a nízká tráva. Když do toho zasvítí slunce, je to nádhera, když ne, je to deprese.  Asi jako když jdete ze Sněžky na Luční boudu. Na parkovišti u Severního mysu bylo už několik autobusů, protože návštěvníků jsou hromady každý den – takový přírodní Václavák nebo Sněžka, když je krásné počasí. Jen je tady víc místa. Nahoře stojí budova, pod kterou jsou ještě další 3 patra dolů, a pod nimi je jeskyně. Do poměrně malé budovy nacpali 2 velké restaurace, obří gift shop, kino, výstavky, muzeum thajského krále (1 místnost), kapli a v jeskyni probíhá promítání polární záře. V kině každou půlhodinu dávají dokument o Severním mysu a vstup je v ceně vstupenky do areálu Severního mysu. Venku je několik památníků vč. nejznámější atrakce – socha zeměkoule. Velkým lákadlem jsou polární záře a polární den, kdy slunce nezapadá. Odsud je totiž nejkrásnější výhled na tento fenomén. Nejsevernější místo je nalevo od této sochy, ale vzhledem k tomu, že je tam ostrá skála, nedá se tam trajdat. Nějak nevím, co na tom ti lidi mají – je tu větrno, kromě útesů nic moc k vidění a přesto sem lidé jdou nebo jedou na kole či autem tisíce kilometrů. Místo obdivování všech soch a památníků se Dvojka věnovala očumování gift shopu a nacpávání se párkem v bagetě.  Pak nás nastrkali do autobusů, kde někteří mírně zpanikařili, protože nejeli zpět stejným autobusem, jako přijeli, i když tam parkoval. Bohužel za námi seděli dva francouzští chytrolíni, kteří celou dobu nezavřeli huby. Do toho jeden z nich furt drkal do sedadla a cvakal stolečkem. Prostě vidláci. Po výlezu jsme šli rovnou na loď, protože většina obchodů už byla zavřená a hlavně Dvojka byla hotová. Ještě že jsme následující den na moři, takže se vyspinkám. Dvojku denní aktivity knock-outovaly mezi půl jedenáctou a jedenáctou. Dokonce byl klid v noci a nikdo nikam nepochodoval, zjevně stačí je utahat 3 výlety a je tu konečně klid a ticho celou noc.     

Kroky: 17 119/18 167

Den 10 – na moři

Ráno se Domácí probrala až po sedmé hodně a ani nebyla ráno mlha. Pak se dali dokupy, k snídani se přecpali a šli si sednout na bar. Centrum lodi bylo vyzdobeno na oslavu svátku Ferragosto. Jedná se o největší italský svátek od počátku letopočtu (založeno Augustem) a slavil se vždy 1. srpna po ukončení sklizní – takové dožínky. Církev pak tento svátek přesunula o dva týdny dále a spojila s nanebevzetím Panny Marie. Pro současné Italy je to den, kdy mají volno, jezdí na výlety, grilují a slaví s rodinou. Na lodi se to spojilo s white party a midsummer party. Naše Dvojka se potloukala po barech, četla si, řešila nesmysly (nový životní styl po dovolené, hahahaha) a po obědě se vydala na siestu. Domácí to zase na 2 hodiny zabalila a zbytek odpoledne si Dvojka četla. Pak se oblékli do bílého, skočili si na večeři, představení a podívat na kapitána, který podepisoval zakoupené modely lodí. To všechno stihli za 2 hodiny, protože stůl, který dostali v restauraci, obsluhoval tým, který dokázal Dvojku vypakovat po 3chodovém menu za 40 minut. To jsem ještě neviděl, aby byl někdo takhle rychlý, naposledy jsme tam strávili skoro dvě hodiny. Pak se hledal bar, kde je nějaké volné místo a tam se Dvojka nacpala drinky a pak to zabalila. Těšil jsem se na white party, protože bych tam krásně zářil, ale Domácí něco plácala o bolavých nožičkách a únavě. Asi chytla spavou nemoc od Domácího z jeho prvních dní plavby. Další den jsme na moři, takže zase lemra.

Počet kroků: 5 613/9 794

Den 11 – na moři

Dneska zase pohoda – vstávání po 7 hodině ráno, pak pacifikace osob a snídaně. Dvojka se rozhodla, že bude žít o něco zdravěji, takže Domácí nesežrala všechna vajíčka, která našla a omezila i počet celozrnného pečiva na normál (to, co si nosili ostatní cestující). Pak se Dvojka usadila do sekce čítárny a někteří si četli a jiní pochrupovali. Před polednem jsme se vydali na přednášku o Oldenu a Stavangeru. Zatímco Olden je maličké rybářské městečko, Stavanger je jedno z bývalých hlavních měst Norska a jedná se o moderní město, které stále roste. Olden je na konci poměrně dlouhého fjordu a je to turisticky nejznámější místo, odkud se lze dostat k ledovci. Komu se k ledovci nechce, může vylézt nebo se nechat vyvézt na okolní kopce a udělat si krásné foto shora. Stavanger je na placatějším místě a je ho stará část je plná krásných bílých dřevěných domečků, protože toto místo obývali bohatí obchodníci. Pak přišel na řadu obídek, odpočinek a pak konečně vyzkoušení pořádné horké čokolády. Byl jsem zvědavý, co dostanou. Dostali takové ty vysoké sklenice, co v nich dávají kávu se šlehačkou a v tom byla méně či více hustá tekutina. Podle výrazu Dvojky to nebyl žádný velký zázrak, ale nacpali se tím a šli se usadit do divadla na hudební představení Heidi. Pak se převlékli do kulturního (gala) a skočili na večeři. Zase to byl fofr a 3chodové menu opět zvládli za 40 minut. Pak honem do divadla na představení Bizzar a pak zpět na pokojíček. Kolem osmé hodiny se ozvalo emergency hlášení, které znamenalo, že v restauraci potřebují lékaře. Je zvláštní, že to šlo rozhlasem po lodi. O hodinu později bylo další hlášení, tentokrát pro pasažéry, že za půl hodiny bude přistávat vrtulník, protože někdo potřebuje akutní odvoz do nemocnice. Dvojka se rozhodla, že nebude hyenit a zůstala v kajutě. Po půl desáté byl slyšet záchranářský vrtulník, strávil u nás asi 5 minut, pak lítal 20 minut kolem nás, než bude pacient připraven a pak s pacientem odletěl pryč. Téměř normální den s výjimečným zážitkem.

Počet kroků: 5 150/ 8 440

Den 12 – Olden

Ráno se Dvojka vyhrabala z postelí kolem sedmé hodiny, dala se dokupy a postupně se odebrala na snídani. Očekával jsem, že proběhne další meganacpávačka, protože měli být před devátou v divadle na odjezd na 4 hodinový výlet na ledovec Briksdal. A ono to nakonec nebylo tak dramatické, snídaně vypadala normálně. Asi nový životní styl. Když zavolali naše číslo autobusu vč. dalších dvou, tak Domácí vyslala Rendu s druhou polovinou týmu, aby si zajistili v autobusu co nejlepší místo. Hádejte, jak to dopadlo. Ta moje snaživka vylezla z lodi jako třetí ve skupině a u autobusu stála jako první, už zase. Renda se s Domácím dovalil až jako 12. Naším průvodcem byl člověk pocházející z JAR, vychovaný v UK a žijící momentálně tady. Takový světový mix, který má rodiče odevšad různě. Během cesty jsme se dozvěděli, že Norsko má 2. nejdelší pobřeží světa, 1 700 fjordů, které byly vytvořeny ledovci, něco přes 100 000 ostrovů a mírné zimy. Asi čekáte, že tady bude krutá zima, ale zdejší zimy jsou mírné, většinou -5 – +5 stupňů, ale zato mají hory sněhu, většinou kolem 9 metrů. Ono hodně záleží, jak tady fouká. Tam, kde fouká vítr, moc sněhu není, ale tam, kde se vítr tolik nerozběhne, tam to teda padá. Celé pobřeží Norska je ovlivněno Golfským proudem. Když si vezmu ta vedra u nás, asi by se mi tu líbilo. Země má také velké množství jezer a jiných vodních ploch – část je z ledovců a všeobecně je tu velmi mokro. Ve zdejších vodách je možné lovit kdeco a ve fjordech se míchá sladká a slaná voda. Tam, kde je fjord slaný, je možné spatřit mořské živočichy, kromě velkých velryb, savců a žraloků – ti se drží v oceánu. Ve zdejší oblasti se voda z ledovců stáčí do lahví a poté, co zvládla přežít 10 000 let, je po nalahvování po 6 měsících „zkažená“ – dle zákona se musí vyhodit. Zase další šaškárna, co někdo vymyslel. Zdejší horniny jsou velmi různorodé a lze zde nalézt většinu nerostů – od tvrdého granitu a žuly až po měkký pískovec. Červeno-hnědá barva budov je dána základní surovinou, ze které byla vyráběna – odpad z těžby mědi, tj. měděný prach. Před vystoupením z autobusu nás průvodce nabádal a upozorňoval, že je nezbytné dodržovat časový rozvrh, protože se na nikoho nečeká. Jedna hodina v přístavu stojí lodní společnost 5 000 EUR a za takovou cenu je levnější dovézt chybějící kusy na další zastávku, než čekat s celou lodí. Takže jak se někomu něco stane – spadne a zraní se nebo se ztratí, je to jeho problém, loď jede pryč. Ledovec Briksdalsbre je jeden z nejpřístupnějších splazů ledovců v Norsku a od parkoviště, kde je obří restaurace a obří gift shop je to nějakých 50 minut chůze s 200metrovým převýšením. My jsme vyrazili zpočátku pohodlným tempem, které však se začátkem stoupání začalo ukazovat jako problematické pro některé osoby. Při první krizi Domácí jen funěl, pak se začal mračit a nakonec žbrblat, že dál nejde, že toho má dost. No naštěstí to nevzdal a pokračoval za povzbuzování druhé části týmu. Skupina se postupně roztrhala a splynula s dalšími skupinami za námi. Všichni fotili jak vzteklí. Cesta vede kolem vodopádu a při překračování řeky pod vodopádem vás to pěkně osprchuje. My jsme měli štěstí, že svítilo sluníčko, takže sprcha nebyla tak nepříjemná, jako když je hnusně. Na druhou stranu Dvojka byla jen v lehkém oblečení, takže než prošli kolem, řádně se vyfotili a všechno všude prozkoumali, byl jsem mokrej, stejně jako oni. A pak se šlo pořád nahoru, naštěstí nad vodopádem se cesta trošku zploštila a už to nebyl takový nářez. Cesta připomínala procházku lesními cestami v Krkonoších po zimě – všude mokro, mech, močály…. Cesta končí u jezera, které je naplňováno vodou z ledovce, který je pár metrů nad jezerem a občas je v jezeře kus ledu. Dále nahoru se jít nedá, ale pokud člověk odbočí asi 2 km před jezerem, může vylézt na vedlejší kopec. Voda v jezeře je krásně modro-zelená a jak dělala Domácí fotky ze dřepu, měl jsem obavu, že tam zahučíme. Všichni se hezky vyfotili a hurá zpátky. Tam to bylo z kopce a tak jsem čekal úprk Domácího – jak mu to nejde do kopce, tak zato dolů letí jak šus. Došli jsme na první křižovatku a tam nastal zmatek. Domácí se zastavila, že udělá fotku a než to stihla zmáčknout, tak už jsme jen viděli Rendu, jak s Domácím mizí za zatáčkou, odkud jsme přišli. My jsme se však chtěli jít podívat na druhou cestu, která vede z druhé strany řeky a poté se u vodopádu opět spojuje s tou první. Čekali jsme tam asi 5 minut, ale nikdo se nevracel. Tak jsme to s Domácí vzali dolů druhou stranou. Pak mi Renda říkal, že se prý vraceli zpátky, ale už nás tam nenašli. Prý se nám snažili dovolat, jenže telefon Domácí se rozhodl stávkovat a odpojil se od všech sítí. Domácí si myslela, že místo není pokryté, takže ještě víc přidala na rychlosti sestupu, abychom byli v určený čas dole. Nakonec se Renda s Domácím taky vydali dolů a další akce prý nastala u vodopádů. Zatímco my jsme čekali pět minut nahoře a pak jsme sešli dolů, kde jsem 10 mokl u vodopádu, tak Renda s Domácím čekali nahoře 20 minut a pak šli taky dolů. Takže jsme se báječně minuli. Když jsme v určený čas dorazili do gift shopu a Renda s Domácím nikde, tak jsme se trošku vyděsili. Nakonec jsme si řekli, že zachováme klid a Domácí si uklidňovala nervy nákupem skřítků. Asi po 20 minutách dorazil Renda s Domácím, který se vůbec netvářil nadšeně. Skoro jako by chtěl nadávat, ale naštěstí byli všude Češi z Ostravy, tak to moc hlasitě nešlo. Kdo by řekl, že při výletu na ledovec v Norsku narazíte na Ostravaky i s autobusem Baníku. Po nákupu jsme si zašli na čajík, kávu a naprosto skvělé domácí pečivo (buchty, placky, koláče a zelený průhledný blivajz). Pak nás naložili do busu a šoupli k lodi. Bohužel se před lodí nachází několik obchodů se suvenýry a oblečením, takže Domácí to zase všechno musela prolézt. Naštěstí pro to někteří neměli pochopení, takže jsme prošli jen 2 obchody. Domácí dostala alpakový svetřík a koupila si softshellovou bundu. A pak už hurá do kajuty, na nějaké to jídlo a tak podobně. Protože každé odplutí za bílého dne je vždycky svátek a loď troubí a hraje Time to say goodbye, shodla se rodinná rada, že se na servírovanou večeři vykašleme a počkáme na odplutí. To mělo nastat v 18:00. Uplynulo několik minut, pak desítky minut a pořád nic. Všichni všude stáli a na něco čekali. Pak loď jednou zahoukala a někdo zahoukal zpět – netušíme, zda to bylo auto nebo jiná loď. Mezitím u kotviště probíhala v restauraci diskoška a návštěvníci mávali vlajkami různých zemí. Pak loď zahoukala podruhé a najednou se začala některá lana uvolňovat a byli jsme odvazováni. Než se to celé doodvázalo, tak jsme zahoukali ještě 2x. Písničku Time to say goodbye nám hráli ze břehu, místo toho, abychom ji hráli my jim. Z mola nám mávali vrátní norskými vlajkami a loučili se s námi i kolemjdoucí a kolemjedoucí – bylo to moc hezké, až mi slzička ukápla. A pak jsme vyrazili jedním z nejdelších fjordů – mám dojem, že průvodce něco plácal o 200 km, ale to asi myslel ty šílené silnice kolem. A pluli jsme tím fjordem 4 hodiny a necourali jsme se. Kolem desáté to Dvojka zabalila, zatáhla výhled na moře a šla odpadnout.

Kroky: 15 500/18 579   

Den 13 – Stavanger

I přesto, že jsme měli dopoledne volné, Dvojka vylezla o půl sedmé a vyhlížela další mnohakilometrový fjord. A hádejte co! Nic! Na snídani se řádně nacpali, protože od půl jedné jsme měli mít 4hodinový výlet + procházka centrem Stavangeru, kde jsme měli kotvit. První známky pobřeží se začaly objevovat kolem desáté hodiny, když jsme seděli v baru – někdo si četl, někdo pochrupával. Kolem dvanácté jsme se připravili a vyrazili do divadla, odkud jsme měli odcházet na exkurzi. Cestou se Domácí rozhodl, že nebude za šnečka při lovení místa v autobusu a podváděl – zatímco my jsme s Domácí šli hezky do divadla, jak se má chodit, on s Rendou vyrazil rovnou ven, najít náš autobus. To je pěkný podvod a Renda říkal, že je u toho chytila slečna z exkurzí. Naštěstí měl tolik slušnosti, že počkal, až nastoupí Yacht clubáci a pak se vrhnul do autobusu on. My jsme zatím hezky seděli v divadle, a když byl zavelen odchod 4 autobusů, zvedli jsme se. Z divadla jsme vylézali jako třicátí nebo čtyřicátí, a než jsme se dostali o 2 patra níže k východu, byli jsme druzí za průvodkyní. Já nevím, jak to Domácí dělá, ale zjevně na to má talent. Jen ho využít i na něco jiného než předbíhání ve frontě na exkurze. Autobus jsme měli sdílený s DE, kterých byla přesila. Kupodivu nejvíc cestou na výlet rušili dva Maďaři, kde paní zjevně neuměla žádný jazyk. Bohužel byli poměrně hluční při debatě. Cestou zpět pak rušila Italka, která měla Vánoce z příběhu o výběru daní/mýta. Kdysi dávno Vikingové vybírali daně za průjezd fjordy, ovšem ne všechny lodě chtěly zastavovat v přístavech a daně nebo mýtné platit. Vyřešili to tak, že na přístavní molo postavili krásné ženy, které zpívaly, kapitáni přibrzdili a zamířili ke břehu a v tu chvíli se na loď vrhli muži a požadovali mýtné. První zastávka byla Hafrsfjord – Meče ve skále, na kterou byl samostatný výlet. My to dostali jako dáreček. Jedná se o bronzové sousoší 3 mečů, které jsou přes 9 metrů vysoké a byly vztyčeny v roce 1983. Jedná se o věrné kopie tří mečů, které byly nalezeny různě po Norsku. Mají symbolizovat sjednocení a konec válek – prostě že mají válečníci meče zapíchnout, aby už nikdy nemuseli bojovat. V zálivu se odehrálo mnoho bitev a největší byla 872 př.n.l., ve které král Harald I. Krásnovlasý porazil dva protivníky a sjednotil norská království, kterých bylo tehdy přes 20. Tento král je v Norské historii velmi důležitý a zajímavý – nejen, že to vše sjednotil, ale také se dožil vysokého věku. Rozhodně není zvykem, aby nějaký Viking žil více jak 80 let, měl 23 dětí a přežil hromadu bitev. Pak jsme se vydali na místní rozhlednu, ze které je krásný výhled na okolí Stavangeru z druhé strany, než je přístav. Okolo Stavangeru je velké množství malých ostrůvků a kopců. Sníh zde většinou v zimě nemají, spíš je to výjimka – Stavanger je na pobřeží, takže teplý Golfský proud zajišťuje mírnou zimu. Pak jsme projeli kolem renovovaných obydlí z doby ledové. Pozůstatky je doloženo, že zde lidé žili před 7 tisíci lety a pravděpodobně ještě dříve. Také jsme viděli, kde se bude příští rok nacházet nová nemocnice, kde jsou nové koleje vysoké školy a kde bydlí bohatí lidé. A pak už hurá do Utsteinu – opatství, které je nejzachovalejší v Norsku a nyní je používáno pro společenské události. Historii má toto opatství pohnutou stejně jako ostatní opatství – doby vzestupů a pádů. Prolezli jsme tam několik místností, které jsou zrenovované, vč. látkových tkaných tapet a pak vyrazili zpět do Stavangeru. V centru jsme byli vyhozeni a prošli jsme se starým Stavangerem, který je tvořený necelými dvěma stovkami bílých domečků ze začátku 19. století. Domečky jsou obydlené a majitelé se o ně hezky starají, i když je to finančně velmi náročné. Domy jsou v osobních vlastnictvích a jeden vyjde na 5 milionů NOK. Pro údržbu domů mohou majitelé čerpat podpory a dotace, protože vše musí být provedeno v souladu s pravidly památkářů – takže určité druhy prken, tašek na střechu a barvy. Původně se jednalo o domy rybářů a rozhodně nebyly všechny bílé – protože bílá barva byla do Norska dovážena a byla drahá. Po druhé světové válce, kdy byla část Stavangeru vybombardována, bylo nakonec rozhodnuto, že se domy zachovají a po renovaci byly natřené na bílo. Nyní se řeší, zda jim nevrátit původní barvičky. Nevím, jaké to je bydlet v turistické atrakci, ale asi to není žádný žůžo a zjevně tam nebydlí žádní chudáci. Vnitřek domů je prý zrenovován a zmodernizován. I tak mě překvapilo, že většina domečků nepoužívá záclony. Dokonce koluje historka, že jedné paní vlezli turisti až do domu a koukali, jak vaří večeři. Paní je vyhodila, že to je její domov a ne muzeum, tak odešli. Pak prý prohlásila, že jediné, co ji na tom mrzelo, že nedali vědět den předem, protože by navařila víc a pozvala je. Tak nevím, co si mám o Norech myslet – víte, že ta světýlka, co dávají do oken, jsou znamení, že se lidé mohou klidně zastavit na návštěvu? Možná to je tím, že tam mají v zimě tmu a tak se aspoň slézají nebo to má být „maják“ za špatného počasí? Když nás dovlekli k lodi, tak Dvojka zjistila, že už je pět a musí honem na loď, aby mohla požádat úředníky Global Blue Tax o vrácení DPH na to, co si nakoupila. Vyřízení trvalo asi 3 minuty, Domácí sice přišla o účtenky, ale to nevadí, dostala 16 EUR. A pak už to lítalo – jeden drink, druhý drink, večeře, divadlo, další drinky.

Počet kroků: 9 460/12 600

Den 14 – na moři

Noc byla zase zážitek, protože Domácí si do půl druhé četla a druhý Domácí sebou celou noc tak mlel a mlátil kolem sebe, že ráno oba vypadali jako po boji. Samozřejmě se zase vstávalo před sedmou. Po snídani jsme byli chvíli v čítárně, a po 10h jsme se odvalili na pokoj. Tam se Dvojka rozplácla a do 15 h střídavě pospávala a četla. Pak byla odpolední sladká svačinka, kdybych to věděl, že odpoledne před 16 h servírují takové dobroty, tak bychom sem asi chodili v tento čas pravidelně. Během svačinky přemýšleli, co ještě na lodi nakoupí. Nakonec pořídili pár blbinek v logo shopu (obchod s věcmi se značkou plavební společnosti + suvenýry z některých zemí). Pak se vrátili na pokoj a začali balit, což byla sranda. Po kajutě ležely otevřené 3 kufry a Dvojka nad nimi stála, jak nad kolíbkou a dumala, co do kterého nacpe. Největší problém byly 3 lahve bublinek, které zde dostali, protože měli strach, že nešetrným zacházením s kufrem bouchnou a zničí oblečení. Proto se jedna lahev zabalila doprostřed pevného kufru a zbylé dvě si Dvojka ponese zítra v batůžcích sama ven. Kolem sedmé se vydali uzavřít účet a zjevně to stihli včas, protože tam nebyla skoro žádná fronta. Vyúčtování proběhlo v hotovosti, takže Dvojka dostala v hotovosti přebytek z kreditu na účtu kabiny, který skládala převodem/platbou z platební karty. Žbrblali, že minule jim to poslala společnost zpět na účet. Pak zašli na lehkou večeři do bufáče, dobalili a rozvalili se. To jim na téhle dovolené jde úplně nejlépe.

Počet kroků:  5 200/7 790

Den 15 – vylodění

Tak tahle noc byla teda hodně krátká – Domácí šel spát po půlnoci a před jednou začali stěhovat kufry. Takový kravál prý na žádné předchozí plavbě nedělali. Postavili se před naši kajutu a hulákali tam na sebe něco o trolech. Furt jsem tam slyšel „Troli, troli“. Řvali tam asi půl hodiny, čímž probudili druhého člena, který do té doby vesele chrněl, a bylo po spánku. Když řev utichl, Domácí to zabalil a šel spát, a druhá osoba si pustila čtečku a do půl třetí si četla. Vstávalo se o půl šesté, protože v sedm jsme už měli odcházet z lodi. Takže sprcha, snídaně, kontrola, zda máme vše a pak hurá na sleziště. Tam jsme dorazili kupodivu včas – Dvojka se za 14 dní na lodi naučila tak rychle do sebe cpát ohromné množství jídla, až jsem koukal. Pak nás odvedli k východu, kde byly davy lidí s kufry. Lodní společnost začala před pár lety nabízet samovynesení zavazadel z lodi. Kdysi to používalo pár lidí, ale teď se to poměrně dost rozmohlo. Do toho byl u východu postaven stoleček se zabavenými věcmi (nože, parohy…) a všichni chodili ven přes jednoho bezpečáka. Samozřejmě měli přednost lidi z Yacht Clubu a také se při výlezu kontroluje, zda má daný člověk srovnaný účet. No naštěstí to dopadlo dobře a po 15 minutách jsme byli venku. Domácí sebrala jeden z kufrů a letěla do parkovací služby, aby si vyzvedla klíče. Tam nám řekli, že musíme k autu a tam budou kolegové s klíčem. Takže jsme zase letěli zpátky přes většinu parkoviště hledat auto a sejít se s Rendou a Domácím. Bohužel auto během naší nepřítomnosti přeparkovali, takže to nebylo tak jednoduché. Našli jsme ho díky tomu, že má naše vozítko unikátní barvičku. A začali jsme hledat klíče, které měly být na předním kole. Bohužel tam vůbec nic nebylo. Takže jsme začali hledat místní pracanty, kde jsou klíče. Chvíli se divili, že tam klíč není, když někdo naše auto odemkl. Kolem se motali další 2 lidi, kteří hledali auta, ke kterým měli klíče. Takže jsme dostali klíče, otevřeli auto, naložili bagáž, odmlžili sklo a vydali se na cestu. Prvních asi 50 km se střídala mlha a sluníčko, což ještě šlo, pak pařilo sluníčko a naštěstí po dalších 50 km začalo být mírně zataženo. Cesta ubíhala dobře, nikdo na nikoho neječel, ani jsme nepotkali debily a kretény a za 7 hodin jsme byli doma. Tím končí tento příběh a také naše dovolená. Rád bych vám napsal o té další, ale asi ty hnusný vedra nepřežiju. Měl jsem zůstat v Norsku a se svými příbuznými odcházet v teplech do hor a lesů, kde je chladněji.

Kroky: 6 400/ 7 839

Na závěr finance, protože se na to hodně ptáte:

Kajuta Aurea s balkonem + servis – slevy: 6 184 EUR  

7 exkurzí: 1 870 EUR

2 prací balíčky po 20 ks: 96 EUR

2 masáže (ve slevě): 250 EUR

Ostatní nákupy na lodi: 100 EUR

Celkem tedy 8 500 EUR a to v tom není to, co si nakoupili venku.