Nazdáááár, tak jsem nečekaně zase tady. Konečně nějaká akce. I když…..

Loni koncem roku, kdy se Dvojka válela doma a předstírala, že má hromadu nemocí, bylo rozhodnuto, že si potřebuje odpočinout. A u nich to většinou znamená, že se budou válet. Takže se začalo koukat na jejich oblíbený hotel v Hevízu v Maďarsku. Obvolali ještě pár lidí okolo a bylo rozhodnuto, že týden po Velikonocích proběhne válečka za přítomnosti pěti lidí a doprovodu. Původně měla doprovod dělat bonsaj, která přežila zimu a krásně rostla. Než na ni Domácí zapomněli, a tak ji zabili. Takže ten doprovod tentokrát zbyl na mně a Rendovi. Ani netušíte, jakou jsem měl radost, když jsem Rendu po půl roce zase viděl. Vůbec netuším, kde ho schovávali a Renda to nechce říct. On je teď vůbec takový nemluvný….

Den před odjezdem přijela Vesničanka, která už nikde dlouho nebyla. Hlavním cílem brzkého příjezdu bylo vyzkoušení pořádné židle na sezení. Bohužel na výlet do centra mě nevzali, takže vám o tom nic nepovím, ale žádnou židli nepřivlekli, takže to asi moc úspěšné nebylo. Zato přivlekli hromadu jiných věcí – nějaké oblečení, jídlo a tak.

Večer před odjezdem proběhla příprava potravy na druhý den, protože jsme měli nabitý program a nebyl čas něco plácat ráno.

Středa

Ráno se Dvojka vyvalila z postele kolem šesté hodiny, což Vesničanka už měla vykoupáno, uklizeno, posnídáno a sbaleno. V sedm jsme se vyvalili z bytu s kuframa a jinými zavazadly, naložili se do auta a vyrazili směr válečka. Chvíli po nás vyrážela druhá část výpravy, kterou tvoří Fanoušci. To nejsou Františkové, abyste věděli, to je Velký a Malý Fanoušek mých webových aktivit.  

Cesta probíhala v klidu a pohodě, jelo se rychlostí 115 km/h, což je na Řidiče rychlost nevídaná. Většinou to valíme tak, že Nosič huláká, že se porušují zákony a zdravý rozum. Tentokrát nic, pohoda, klid a rádio. Cesta na jih šla dobře až do předbrní. Jak se začaly objevovat první známky Brna, tak se taky zastavila doprava a plazili jsme se jak šneci. Naštěstí to netrvalo dlouho. Kdybychom zvládli uhnout na Břeclav, mohli jsme mít jen 30 minut zpoždění. Takhle jsme nabrali další půlhodinu tím, že jsme to objížděli po okolí. Například jsme se podívali do Chrlic, což je část Brna, jejíž název bude mít většina cizinců problém jen vyslovit, natož se tam podívat. Pak jsme za Břeclaví hráli na setkávanou s druhou částí výpravy a do Rakouska jsme už vyrazili společnými silami.

Cesta ubíhala celkem dobře – my se valili naší novou rychlostí, pokud to pravidla dovolovala a užívali si klidu. Občas se o něčem kecalo, ale nebylo to nic dramatického. Co však bylo zajímavé, byla další zastávka – Outlet Fashion Arena Parndorf. Kdo jste tam někdy byl, tak víte, jak to vypadá. Kdo ne, najděte si to na googlu a naplánujte si tam cestu. V polích, kde nic není, u vesnice, která je marná, stojí hotel a vedle velký barák s hromadou obchodů a kousek vedle ovál s další hromadou obchodů a celé je to obložené dalšími budovami s dalšími hromadami obchodů. Sem jedete na 3 hoďky, jako naše výprava jen v případě, že víte, co chcete. Jinak tu můžete strávit několik dní a hledat se…..

Naše část výpravy to měla jednoduché – cílem bylo sehnat tlakový hrnec, alespoň 8L, pánev na vajíčka k snídani a omrknout slevy v obchodech Samsonite a Lindt. Vesničanka se konečně ukázala jako velká aktivistka a měla seznam asi 12 obchodů, kam chtěla. Zejména šlo o oblečení a boty. Tak jsme vyrazili na okružní pochůzku. První úspěch jsme slavili v Ravensburgeru – jo puzzlárna. Tam jsme vybrali dvě krásné krabičky s puzzlátky a všichni doufáme, že se příjemci budou líbit. A pak už to bylo náročný a náročnější. Co však musím ocenit, je nadšení a verva Vesničanky, s jakou se vrhala do každého z obchodů a hledala oblečení. První nadšení přišlo v jedné značkové prodejně sportovního oblečení, kde měli krásnou bundu, ale taky za „krásnou“ cenu. Po projití asi 6 obchodů Dvojka zkonstatovala, že se o nějaké velké slevy nejedná a že to jsou vlastně normální ceny jako u nás. Ale byli stateční a prolezli celý okruh. Nakonec ulovili mikinu, pánskou taštičku přes rameno, pánev a sladký u Manneru. Já jsem aspoň viděl MEGAkachničku. Řidičovi se zrovna moc pochodovat nechtělo, když se zbytek chtěl vracet pro pánvičku, takže šel do auta. My jsme zatím skočili pro pánev a pak se vydali do velkého baráku plného značek. Tam jsme prolezli všechny obuvi, co jsme našli, dokud Vesničanka neulovila 2 páry krásných bot ve velké slevě. Domácí si taky koupila jedny botičky, což byl výkon vzhledem k „obrovské“ nabídce pro její „obří“ nohy. Pak jsme ještě koupili zpívající vajíčko, na které jsem moc zvědavý.

Ptáte se, co tlakáč? Hlavní cíl! No, tam to bylo slabý – co bylo kde vystaveno, tak bylo 6L, což je malý. Do toho dvě kostry z ptáka se zeleninou a vodu nedostanete. Našli jsme jeden větší, 8L, ale ten byl za stejnou cenu jako u nás, tak na to Dvojka hodila bobek.

A pak už jsme se vydali na cestu na hotel. Ne ten vedle tohodle nákupního svatostánku, ale na ten v Maďarsku. Dle navigace to mělo trvat cca 2 hodiny, což šlo. Jenže pak se to tady zdrželo a tamhle jsme se táhli, a nakonec to trvalo skoro 3 hodiny. Zajímavé bylo, že v HU se jezdí podobně jako v IT: na značce je 60, ale kamiony si to valí 98. Nechtěli jsme být brzda, tak jsme se drželi za kamionem (a hlavně mezi kamiony) a letěli taky.

Zajímavá aktivita nastala ze strany Policie HU. Projížděli jsme takhle kruháčem a najednou vedle nás na vedlejší silnici začali blikat policajti. Tak my jako že nic, přitulili jsme se ke kraji a oni nás předjeli. Pak se z okýnka vyklonila ruka, a prstíkem zamávala na auto před námi. Podle toho, co jsme viděli, tak to bylo plně naložené auto lidmi s HU SPZ. A tak jsme jeli hezky za sebou v housátkách, až se objevila vedlejší cesta. V tu chvíli policajti najeli do protisměru, z auta na pravé straně se vytrčila ruka s červenou plácačkou a ukázala, ať auto před námi odbočí. Trošku jsme se lekli, protože jak vyjeli bokem, tak začali šíleně brzdit a chvíli jsme měli obavu, že to tam zablokují celé. Naštěstí se auto rozhodlo odbočit, kam policajti ukázali a my jsme vesele jeli dál. Následnou debatu, která se hemžila různými scénáři a hypotézami, proč si vybrali tohle auto a jestli je měli natipované, se nakonec rozplynula ve vlastních zážitcích cestujících.  

A pak jsme přijeli na hotýlek. Zašli jsme se přihlásit a Řidič pak šel přeparkovat auto a zbytek zatím vyjel nahoru na pokojík. Bydlíme v půlce hotelu a pokoj je celý nový. Mají tady vychytávky jako světlo ve skříni, které reaguje na pohyb nebo zajímavě ovládaná světla v pokoji, kde trvalo Dvojce asi 10 minut, než přišla na to, jak si rozsvítit malé světýlko a zhasnout ty velký. Zajímavá situace nastala, když si šel Řidič odběhnout: vešel do koupelny, ale už nevyšel. Pak ozývalo nějaké vrglání s klikou a další zvuky a nakonec ťukání. Tak mu Nosič otevřel – ona totiž klika zevnitř nefungovala, což může být problém, když chcete ven. Tak se Řidič sebral a došel na recepci to nahlásit. Pak přišel pán a opravil to, pak přišel ještě jednou a zajistil to šroubkem. No a pak si Nosič všiml, že mají jen jednu deku. Což je samozřejmě problém, jak ví pravidelní čtenáři. Takže se šlo na recepci znovu. A taky se tam šlo řešit, že pásek, který je na označení zdejších druhů osob, je pro Řidiče příliš krátký. Slečna na recepci se snažila usmívat, ale asi moc veselá nebyla. Pásek delší nedělají, takže smůla, má to nosit v kapse. A jednu deku vyřešili přidáním druhé deky. Tak to byla Dvojka ráda, že se vše vyřešilo a mohli se jít nacpat. A o tom vám povím příště, protože to je velký zážitek. Večer byl relativně krátký a tichý – všichni toho měli dost z auta. Takový nudný den to byl… ale hlavní zprávou dne vlastně je, že jsem se zase sešel s Rendou.

Čtvrtek

Ráno bylo takové nijaké, utahané, rozplizlé. Dle slov domácích šlo hlavně o to, že to bylo nové prostředí, pak taky jiné polštáře a hlavně postel do kopečka. Vesničanka to měl vyřešený – bydlela sama a přivlekla si svého slintu. Dvojka spoléhala na to, že bude mít dvě postele a že se jako vždycky s polštáři nějak poperou. No, tak tentokrát ne. Postele sice byly 2, ale byly sestlané nebo zamatracované tak, že to byla jedna velká postel. Polštáře byly taky 2 na jednu osobu, ale 1 byl málo a 2 moc. Řidič se s tím nepáral a prostě ho zmuchlal. Nosič takové aktivity neumí, takže celou noc probíhal boj s polštářem. Oba se ráno shodli, že postel byla do kopečka – hrany dolů a střed nahoře. Na snídani se kromě hojného nacpávání také hojně debatovalo na toto téma. Pak byl krátký oddych a hurá do plavek a do bazénku. Tam nás s Rendou bohužel nevzali, ale aspoň nám vyprávěli, že se v bazénu hojně řešil pokoj a co jsme si to vlastně koupili. Po obědě se zjišťovalo, jak to je tedy s tím pokojem. Nakonec bylo zjištěno, že bydlíme v pokoji typu Premium, což jsou jejich nově předělané nejlepší pokoje. Takže zatímco jinde bývá na hotelu zvykem rovnice, že čím výše bydlíte, tím lépe bydlíte, tady je to trošku obráceně: do 3. patra včetně je to nově předělané ve vyšší kvalitě a od 4. patra to jsou před x lety předělané superior pokoje. Takže níže, je asi nyní lépe. Odpoledne se Dvojka s Vesničankou šla zase válet do bazénků různého typu a někteří šli do sauniček. Fanoušci se místo toho rozhodli zajít na místní trhy, obhlédnout okolí, zajistit očistu vozu a na masáž. Večer se zase všichni přecpali a šli sebou plácnout do postýlky. Někdo dřív a někdo později…..

Pátek

Jestli dnes čekáte nějaký rozdíl oproti včerejšku, tak prd, velebnosti. Dvojka a Vesničanka se nacpávali a váleli v bazéncích. Protože bylo krásných 23 stupňů a svítilo sluníčko, tak bylo v bazénech nacpáno a vypadalo to spíš jako lidská polévka než regenerační prostor. Fanoušci si dopolčo nechali vyčistit auto, zatímco se čvachtali v bazénku a odpoledne vyrazili na výlety po okolí. Byli se podívat u zámku Keszthely, kde mají krásnou zahradu a muzeum umění.

Výsledkem dne bylo zjištění, že postel není do kopečka. Dle všeho je na povrchu postele paměťová pěna a když pokojské zaberou a hezky postel ustelou, tak tu pěnu na bocích zmáčknou dolů. Dalším zjištěním bylo, že i Maďaři umí krásnou keramiku ve stylu míšeňského porcelánu. Fanoušci ulovili keramickou mističku z „provázků“. Bylo to velmi hezké a roztomilé. Jen mám obavu, že tam jogurt moc držet nebude.

Sobota

Sobota je u těchto dovolených něco speciálního – v tento den se konají hlavní trhy. Je to druhý cíl, proč sem Dvojka už hooooodně let jezdí. Jeden cíl je imitace zeleniny v polévce a druhý cíl je nakupování jídla na trzích. Po snídani jsme vyrazili každý svým dopravním prostředkem – Dvojka a Vesničanka pěšky a Fanoušci autem. Protože se předchozí noc udělal Nosičovi opar, tak se kromě banky, kde se vybraly HUFíci, hledala otevřená lékárna. Cestou jsme procházeli hlavním parkem městečka, kde je hlavní vchod do lázní na místním jezeře, které celou obec proslavilo. O jezeře se můžete dočíst hooodně zajímavých informací na webu, tak vám to nebudu kazit a opisovat to. Park byl před pár lety celý zrenovován a nyní tam kvetly nádherné záhony tulipánů a macešek. V centru jsme našli banku, ale lékárna, která mívala otevřeno v sobotu, byla zavřená. Rozhodli jsme se, že nejdřív prolezeme trhy a cestou zpět mrkneme na jinou lékárnu.

Vrhli jsme se na trhy, které před pár lety získaly také novou budovu a hlavně novou podlahu – vybetonovanou. Rozložení stánků uvnitř je stejné snad posledních 20 let a i když tam jedete jednou za rok, můžete se spolehnout, že najdete svého oblíbeného prodejce na svém místě nebo max. o 2 místa vedle. Hned u vchodu jsou stánky s hotovým jídlem, vínem, pekaři a mangalicové řeznictví. Tam se hned vrhl Nosič a pořídil škvarky. Tam jsme se taky setkali s Fanoušky, kteří již měli nakoupeno. My jsme nejprve provedli obhlídku a pokud jsme narazili na něco, co bylo na seznamu, rovnou jsme to vzali. Papriku prodává polovina prodejců, takže tam asi není z čeho moc vybírat, pokud nemáte zkušenosti s daným prodejcem a nejste si jisti, že je jiný než ten vedle. Vzhledem k termínu naší návštěvy jsme neočekávali nic moc – úroda je na podzim, a zásoby z loňska musely být vyprodané. I přesto se nám povedlo ulovit věci na nákupním seznamu. Jak jsem  z kabelky koukal, jak Nosič cpe ty velké sklenice do batohu na Řidičových zádech, tak jsem čekal, kdy se ozve křupnutí a pak velký rachot, jak poletí sklenice dolů. Kupodivu se to nestalo. Jedna z posledních věcí, která se v hale kupovala, byl „bochník“ pečiva, na kterém bylo napsáno v maďarštině „tvaroh“. Ještě nám pán nabízel mandle a něco ovocného. Dvojka chvíli debatila a pak se rozhodla, že tu divnou obdélníkovou věc za 3 500 HUFíků vezme. Následně jsme se odebrali do vedle stojící budovy v podobě přepravního kontejneru, kde jsou umístěni uzenáři, sýraři, cukrárna a paní s naloženými zeleninami všeho druhu. Dvojka tam má oblíbeného prodejce uzenin z mangalice, kde se dá platit kartou, takže se nemusí hlídat, kolik mají hotovosti. Tam se vzaly nějaké uzeniny a vylezli jsme ven. Pak se Vesničanka rozhodla, že chce taky uzeniny, tak jsme udělali druhé kolečko. No a pak už jsme měli plné batůžky a ruce a prázdné peněženky, tak jsme se na to vykašlali a šli pryč.

Cestou jsme se zastavili u Fanoušků, kteří si v kavárničce dávali kafíčko a zákusek. Mrkli jsme na mapu města a hledali další lékárny. Jednu jsme vůbec nenašli, tak jsme se rozhodli, že zkusíme tu poslední, co měla být o 2 ulice výše. Bohužel nejen výše v orientačním smyslu, ale i výškovém. Ono je centrum dole v údolíčku a náš hotel je na kopečku. Takovém trošku větším kopečku, když vlečete několik velkých sklenic naložených potravin a marmelád. Vyplazili jsme se tedy ulicí nahoru až k místní radnici a tam jsme konečně uspěli – byla tam otevřená lékárna. A kupodivu byla poměrně v permanenci – fronta za frontou, pořád plno. Nosič se mnou a s Rendou vlezl dovnitř a pomocí překladače si zkoušel pořídit léčivo na opary, kde paní hned spustila maďarsky, jaký typ chce. Zda přírodní, s chemií nebo se speciální účinnou látkou. Nakonec jsme něco dostali, a ještě vzali brufíka a hurá plazmo zpět na hotýlek. Cestou nás v aute míjeli Fanoušci, kteří zjevně pořád neměli dost nakupování a jeli do prodejny rakouských čistících prostředků.

Při příchodu na hotel Vesničanka zjistila, že nemá kartu do pokoje. Dle všeho si nechala kartu v mikině, kterou si odložila do auta, protože venku bylo teplo. Druhou variantou bylo, že kartu zabouchla v pokoji. Protože auto je o 2 patra níže, než je vchod do hotelu a Řidič byl vyčerpán nošením sklenic, rozhodli jsme se, že to s Rendou dáme. Ještě jsme cestou potkali uklízecí personál a požádali je, zda nám otevřou, že jsme si zabouchli. Bohužel karta nalezena nebyla, takže bylo jasné, že je v autě. Třetí varianta, že došlo ke ztrátě, jsme nechtěli ani vyslovit. Takže jsme slezli do auta a tam se naštěstí podařilo kartu najít. Hurá.

A pak už to byla klasická nuda – oběd, odpočinek, bazén, večeře a zase leháro. Já nevím, proč sem ti povaleči jezdí – když si doma napustí vanu teplou vodou a budou tam mít puštěné nějaké rádio, kde kecá hromada lidí nesmysly v cizí řeči, budou to mít levnější.

Neděle

A to je poslední den naší válecí dovolené. Během snídaně došlo k předání dýška pro personál, který sklízí nádobí v restauraci a kuchařskému personálu – mají tam na to nádobíčky. Pak jsme se odhlásili, nacpali věci do auta a…… jeli nakupovat. To je prostě neuvěřitelný. Naší zastávkou byla prodejna Spar, kde se tradičně kupuje Turo Rudi – chlazená tvarohová tyčinka (i s různými náplněmi) politá čokoládou. U nás nic podobného nemáme. Někteří tam nakoupili zásoby na cesty nebo domů a vyrazili jsme. Dojeli jsme k vedlejší čerpací stanici, abychom ověřili teorii, že pro Maďary platí jiné ceny než pro cizince. Dle účtu se tato teorie neověřila.

Cesta zpět byla otázkou výběru. Dvojka se rozhodla, že zkusí jinou trasu, než kterou sem přijela. Ještě před Szombathely zatočili na rychlostní silnici, která je bez poplatku a hrnuli se směr AT. Problém byl jen ten, že po nějaké době se navigace ztratila a byla děsně zmatená. Na hranice jsme dojeli velmi brzy a pokračovali dál po rychlostní silnici S7, kde byla navigace stále ještě zmatená. Chytila se asi až po půl hodině a pak už jsme jeli klasicky A2 na Vídeň. Předem bylo rozhodnuto, že kvůli rozkopanému okolí Brna se pojede přes Znojmo a přes Jihlavu. Takže jsme to vzali skrz Vídeň a ne okolo. Bohužel jsme až později zjistili, že kus silnici je tento týden uzavřen, a tak jsme se podívali na rakouský venkov. Viděli jsme pole s chřestem a různá další pole a pak zase pole a zase pole. Po přejezdu hranic pod Znojmem jsme koukali, že tamní zábavně – prodejní Family City stále funguje a těší se velké oblibě. A pak jsme se plazili a plazili a řidič se nudil a za volantem usínal…. No radost cestovat. U Jihlavy se nepovedlo trefit na vybranou čerpačku, protože to přeci dáme bez navigace, i když tamtudy nejezdíme. No, hned, jak jsme najeli na dálnici, tak jsme zastavili na benzince. Tam si Dvojka dala menší dlabanec, Vesničanka držela hladovku a všichni jsme si trošku dáchli. A pak už to bylo domů jen hodinku. Cestou jsme natankovali u naší oblíbené levné čerpací stanice a hurá vyložit autíčko. Následně jsme přejeli na parkoviště, vyměnili auto Vesničanky za naše na parkovacím místě, zamávali jí a poslali ji domů. Ještě to měla chudák 150 km. No a nás s Rendou málem nechali na tom parkovišti. Ještě, že jsme u sebe měli nákupní tašku a peněženku, takže se pro nás vrátili.

Doma jsme zjistili, že ta tvarohová cihla váží 1 163 g a je to kynuté těsto plněné tvarohem a rozinkami a je to mooooc dobré.

A tím končí povalečská dovolená Dvojky. Snad ta příští dovolená bude zajímavější. A hlavně: příště mi vezmou přístroj, který se hned nevybije, takže můžu průběžně šmudlit své pamětihodnosti a nemusím to pak pracně lovit zpětně. Alespoň mám z téhle akce nové kamarády.

Jooo a fotek je málo, protože Dvojka nechce fotit cizí lidi a řešit GDPR a rozmazávat to a kde co dalšího. A Kačák, jak říká Dvojka jezeru v Hevízu, je nejhezčí shora.