Nazdááár, vítejte u informací z malého výletu, který jsme provedli o svátečním víkendu. A protože je květen, lásky čas, tak na vás budu hodnej.

To se takhle k nám přijela zase po dlouhé době podívat Vesničanka. Přijuchala ve čtvrtek večer, protože v pátek byl státní svátek. Bylo slíbeno, že se během tří dnů, co tu bude, pojede někam na výlet. No a ten den přišel v sobotu. Bylo rozhodnuto, že se pojede na výstavu kytek – jmenovitě tulipánů. Domácnost našla informaci, že by měly být tulipány v Průhonicích. V pátek byl naplánován následující den – ráno se vyrazí na kytky a pak se pojede nacpávat.

Ráno jsme se nasnídali, pokoukali, sbalili věci na celý den a vyrazili na výlet. Prvním cílem byl park Průhonického zámku. Přijeli jsme na parkoviště, které vypadalo velmi trpasličí a za chvíli jsme zjistili, že opravdu je trpasličí. Bohužel jsme přijeli zrovna v době, kdy bylo parkoviště obsazené a místo bylo jen u stromů. To bychom ale museli mít nějaké malé autíčko, a ne naše větší. Když jsme projeli půlku parkoviště, zjistili jsme, že ve zbylé půlce není žádné volné parkovací místo. Tak jsme se vydali zpět couvat, ale to už za námi jelo další auto, které na nás koukalo a řidič si klepal na hlavu. No, trošku jsme tam šaškovali, protože než jsme se vrátili na volné parkovací místo, tak tam vlezlo jiné auto. Nakonec jsme se rozhodli jet na jiné parkoviště – kousek pod tímto před zámkem je malé parkovišťátko, kde jsme našli jedno poslední místo. Všichni si mysleli, že je venku celkem teplo, protože pařilo sluníčko, takže Nosič si sundal rukávy z bundy a šel jen ve vestičce, Vesničanka si sundala bundu a šla jen v košili a Řidič byl jen v tričku, ten toho zas tolik k sundávání neměl. Nás dva, Ludvu s Rendou připnuli na jeden batůžek a vyrazilo se.

Začátek byl samozřejmě do kopce, protože oficiální maličké parkoviště je před vchodem zámku, což je nejvyšší bod celého parku. Před vchodem se chvíli řešilo, kde se koupí vstupenky, ale pak to Nosič namačkal na automatu a hurá dovnitř. Vevnitř se začalo řešit, kde že jsou ty tulipány, protože nikde žádná cedule ani informace a mapu samozřejmě nikdo neměl. Mrkli jsme na místní informační ceduli, kde je mapa parku s okruhy. Jsou zde tři okruhy, malý, větší a největší. Záleží, kolik máte času a prostoru a jak se vám chce trajdat. A zase se googlilo a zjišťovalo, a nakonec skupina zjistila, že jsme ve špatném parku. Výstava tulipánů je v Dendrologické zahradě v Průhonicích, která je na druhé straně vesnice. No, když už jsme zaplatili vstupné a vylezli ten kopec, tak už jsme řekli, že se tu projdeme. Samozřejmě před odchodem nás Nosič zatáhl zase na toalety. Já nevím, co to má za zvyk, že oběhne všechnu keramiku, co kde najde.

Vydali jsme se na malý okruh, kde jsme viděli kytky, kytky, kytky, stromy, keře a většina toho kvetla. Myslím, že pro alergiky to tady musí být velký zážitek. Jak jsme tak šli kolem těch keřů a stromečků, tak jsme koukali, že hromada z nich se teprve chystá ke kvetení, takže tady bude ještě nějakou dobu hezky barevně. Prošli jsme i kolem rybníčku a taky jsme měli štěstí, že jsme viděli kačeří zadek. 😊

Když jsme se vynadívali na kvetoucí kytičky a rozhodli se, že na zámek ani nikam jinam nechceme, vydali jsme se k východu a plazili jsme se směrem k autíčku. Objevili jsme strom s číslem 2646, který se nám velmi líbil, ale nebyli jsme schopni zjistit, o co se jedná. V areálu zámku se nachází návštěvnické centrum, kam jsme vlezli s myšlenkou, že zjistíme, o co se jedná. Bohužel prd, bylo to samoobslužné informační centrum, kde jsme konečně ulovili mapu. Takže kdybychom se někdy v budoucnu vraceli, tak máme mapu a budeme vědět, co nás čeká. Cestou k autu proběhla debata, že tam je místy poměrně zima a jak mírně foukne, je docela chladno a na tričko to fakt není. Pak jsme hopsli do auta a vydali se směrem k druhému parku.

Parkování u Dendrologické zahrady nebývá jednoduché. V posledních letech pořádají různé akce a je o ně poměrně zájem. Parkování je možné ze dvou stran – my jsme měli štěstí, že jsme se upíchli napravo od vchodu, což je blíž než parkování za čerpací stanicí. Při vylézání z auta proběhla debata, zda nejprve odevzdáme obaly od veselých vajíček a pak půjdeme do parku nebo zda nejdříve jdeme do parku a pak přibrzdíme u vejcomatu. Došlo k rozhodnutí, že se rovnou odnesou obaly, protože kdo ví, zda pak zvládne někdo dojít do vejcomatu. Takže Nosič a Vesničanka šli hodit obaly do prostoru, kam patří a Řidič se zatím doplazil k bráně. Po průchodu bylo hned jasné, že tentokrát jsme park trefili – už u vchodu byly vysázené kytičky a u nich tulipány. Skupinka před námi se zrovna poptávala na to, kde že jsou ty tulipány, protože ani zdejší park není nejmenší. Poslouchali jsme instrukce, abychom věděli, kam máme jít. No a hádejte, kam jsme šli jako první – jo zase uctívat porcelánové božstvo.

A pak už jsme vyrazili na cestu. I tady byly kytičky hezky označené a většina z nich kvetla. Naštěstí nebyly tulipány jen na jednom místě, ale vyskytovaly se všude kolem. U nich vždycky byla cedule s nějakými chytrými povídáními o tulipánek, historii, pěstování a tak. Vám tady žádný cedule dávat nebudu, protože se nechci řešit nějaké autorské problémy. Kdo chce, tak ať tam zajde a hezky se poučí.

Rozpor nastal na křižovatce u rybníčku, kde se řešilo, zda se půjde po standardním značení nebo zda se půjde podle cedulí, které jsou dočasné, např. tulipánová stezka. Bylo kouknuto do aplikace s mapami, protože jsme samozřejmě zase neměli mapu. Nakonec se rozhodlo, že půjdeme po standardním značení, protože to je stejný okruh a končí tam, kde začínáme. A tak jsme ťapkali a fotili a fotili a ťapkali. Zahrada je to hezká, hezky označená, není tolik do kopce jako ta vedlejší a mají tam na menším prostoru stejně velký objem kytiček a stromečků. A kachny tam mají taky.

Nahoře na kopečku jsme objevili poměrně nově vysázenou oblast, kam do spirály či do polokruhů jsou vysázené různé druhy levandulí. Až to začne kvést, tak to určitě bude stát za návštěvu. Teda pro ty, kteří nejsou příliš alergičtí. Asi v půlce cesty se naše skupina rozdělila – Řidič šel do kavárničky a zbytek se vydal courat po okolí a koukat, kde jsou ještě nějaké další tulipány, než dojdou do hlavní části. No, moc tam toho nenašli, protože tam je údolíčko, které je chladnější, tam by se jim asi nelíbilo.

Nakonec jsme došli k hlavní louce, kde bylo 8 záhonů, které obsahovaly cca 10 druhů tulipánů. Na vedlejší loučce byl jeden speciální záhon s hodně tmavými květy. Tento záhon byl jako jediný jednobarevný, ale každý druh byl hezky popsán a záhon byl vysázen do vlnovky – od nejmenšího do největší a pak zase zpět. Ostatní záhony byly rozděleny podle druhů. Bohužel jedna druhová část tulipánů už byla odkvetlá, takže tam jsme viděli jen zelené tyčky. I přesto bylo cca 80 % druhů tulipánů stále kvetoucích, takže bylo co obdivovat. Každý druh byl vysázen do čtverce a středem pak byl vysázen smíšený pruh, který to celé rozděloval. Opravdu to byla krásná přehlídka různých typů, tvarů, velikostí a barev tulipánů. Nebyly to lány jako mají v Holandsku, ale na to, že je to dočasné, tak se jim to hodně povedlo. Dle informací, které byly okolo, byly tulipány pořízeny od různých dodavatelů a vysázeny za účelem této akce. Když se naše zmenšená část výpravy dost vynadívala a vyfotila úplně každý jeden tulipán, co kde našla, vydali jsme se směr kavárna, abychom vyzvedli poslední kus výpravy. Poslední kus si mezitím objednal kávičku a pitíčko a válel se tam, zatímco my se táhli dalšími zelenými stromy a keři a loukami. Jediným osvěžením naší cesty byl zážitek v kozím koutku, kde jsou 4 dřevěné pevné konstrukce ve tvaru koz různých velikostí, které mají místo uší lana. Za ta lana se mohou děti chytit a užívat si „jízdu“. Vesničanka si vybrala taky jednu kozu, naštěstí bez označení ptactva, a řádila tam jako šílená. Málem jsem počůral Nosičovi batůžek smíchy.

Celkem zajímavá je výstava živých keřů, na které už naštěstí naše výprava neměla sílu, takže mě tam už netáhli. Ale pokud byste chtěli někdo vědět, jaký typ keře si vybrat pro živý plot, je to ideální místo. Po vyzvednutí posledního kusu jsme se vydali směr východ, kde se nachází prodejní oblast, kde si můžete koupit kytičky/rostlinky, keře a stromečky. Bohužel část výpravy Nosičovi zakázala vstup do prodejní oblasti, protože je bolely nožičky, nakupovat nechtěli a měli už hlad.

A pak už jsme se vydali na jídlo. A protože Vesničanka ještě neměla ramen, tak ji vzali do rychlostravovny na Smíchově, kam si Dvojka občas dojde na dobrý ramen. Je zajímavé, že ač tahle provozovna má více poboček, nemají v jiných pobočkách tak dobrý ramen s kachnou jako tady. Ještě než se dostali k restauraci, tak se zase muselo jít na onu místnost, protože to by nebyla správná tradice. Vesničanka si dala na radu Nosiče ramen s kachnou a Řidič si dal zelený kari ramen. Takže Nosič si dal originál, který je jemný a dobrý, Řidič si dal taky originál, který je mírně pikantní, ovšem Vesničanka do svého ramenu nacpala červenou pálivou pastu a oříšky. Když se do toho pustili, tak Vesničanka trošku žbrblala, že to je málo pálivý a jestli to nemá být pikantnější. Zbytek ji ujistil, že tento druh ramenu opravdu pikantní není. Pokud bude chtít pikantní ramen, tak musí jiný, ale bývá s jiným druhem masa, než je kačka. No uvidíme, co bude příště, třeba zajdeme do úplně jiné vývařovny.

No a pak už jsme šli hledat tkaničky do bot a koblížky do MS. Tkaničky do bot byly trošku bitva, ale nakonec jsme něco našli a Nosič si pořídil plavkové kalhotky, což nevím, na co bude potřebovat, když nechodí do bazénu. Joooo, asi na příští návštěvu do HU. A pak jsme se vydali do MS, kde jsme stáli a čučeli na nové druhy polévaných koblih, a stále dumali, jakou si dáme. Všechny jsou naprosto skvělé a je to trošku náročné si vybrat. Třeba vesničanka si nabrala dvě koblihy, pak je tam vrátila a pak je zase dala zpátky do pytlíku. A abyste si nemysleli, že je nějaké prasátko nevzdělané, dávala je tam všude kleštěmi. A pak už jsme šli do autíčka a vyrazili na další nákup.

Další zastávkou byla prodejna zahradnických potřeb, protože panelákoví povaleči si potřebují domů nosit tuny hlíny. V obchodě prodávají nově i klobouky, což některé zaujalo natolik, že tam strávili hromadu času, zatímco jiní už vesele nakupovali. Když byl nákupní košík plný hlíny a další se tam nevešla, bylo rozhodnuto, že se jde k východu. U autíčka se na nás vrhnul pouliční prodejce nářadí divného původu, kterého jsme hodně a intenzivně odmítali a který se snažil. Naštěstí s námi nechtěl do auta a domů, což bylo dobře. Určitě by nás přepadl a snědl. A tím končí dnešní zážitek, protože povídat vám, jak se doma cpali nanukama a koblihama a podobnými věcmi, nebudu. Tohle není food blog.